 |
| Sovětské dělo a umění |
Svoboda znamená schopnost i možnost volit, rozhodovat a jednat „podle svého“, to jest také odpovědně.
„Svoboda znamená mít volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě ze sebe sama. Omezení - fyzicky, například gravitací; zevnitř, například sníženou příčetností, intoxikací, návykem a podobně;
zvenčí, například autoritou rodičů, společností, státem.
Jako téměř všechny lidsky podstatné skutečnosti se svoboda těžko definuje. Většina výměrů ji odvozuje negativně z nepřítomnosti omezení, případně nátlaku, donucení jinou osobou. To má dobrý smysl, pokud „svobodu“ chápeme pouze jako svobodu společenskou a politickou; běžně mluvíme o svobodné společnosti, svobodě pohybu, slova nebo shromažďování a rozumíme tím právě absenci nátlaku či překážek, především se strany státu.
Immanuel Kant proto soudí, že svoboda ve společnosti je možná jen v rámci práva jakožto „souhrnu podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody a rozlišuje mezi „libovůlí“ a svobodou.
Individuální rozhodování a jednání je tedy omezeno nejen vnějšími podmínkami (např. zamčenými dveřmi nebo nedostatkem peněz), ale také ohledem na svobodu druhých. Z povahy lidské osoby a její svobody ovšem plyne, že u vlastních, nevynucených rozhodnutí a jednání nese také odpovědnost za důsledky.
„Libovůle“ rozhodování a jednání je proto často omezována především strachem, neochotou odpovídat za jeho důsledky. Friedrich Nietzsche rozlišil mezi „svobodu od něčeho“ – například nějakého omezení – a „svobodou k něčemu“, tj. odvahou něco rozhodnout a učinit. Proto většina z nás raději chodí do zaměstnání, kde musí poslouchat nadřízené, než abychom se pustili do rizika třeba samostatného podnikání.
Svoboda se někdy vymezuje jako možnost volby.
Skutečné možnosti volby jsou ovšem omezené tím, jaké máme před sebou alternativy.
Dějiny pojmu: Řecký pojem svobody původně znamenal jen člověka, který svojí obživou na nikom nezávisí a odlišoval ho od otroka. „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“ (Aristotelés). Stoikové zdůraznili „vnitřní“ svobodu člověka, který dokáže rozumem krotit své choutky a ovládat vášně. Na to navázal Pavel z Tarsu: svobodu ohrožuje „otroctví hříchu“, tj. vnitřní neschopnost jednat správně.
Křesťanství postupně prosadilo, že jistou míru svobody potřebuje každý člověk, aby mohl odpovídat za svůj život před Bohem.
Od pozdního středověku vystupuje do popředí politická svoboda městského člověka a její ochrana před despotismem, což nakonec vedlo k deklaracím „lidských práv a svobod“.
A jsme u toho.
Zajímá nás ta Svoboda Česká, svoboda českého národa ve vývoji historie českých dějin.
Ztracená duše národa. To se vztahuje k roku l968 Prague Spring Pražské Jaro.
Připomenutí pokračuje fotografií, videy zde na blogu a dalšími články aktuálně k výročí 40 let od kritického momentu ohrožení Svobody českého lidu Zlou ideologií i svými komunisty, zvanou jako "Bratrská pomoc Čechům".
Zlo na každý den a deprivace lidství - je jak vidíte všude a prolíná se životem. Bojujme s nimi, bojujme a milujme svobodu.
Čtěte dále články...zkuste hledat, nebo čtěte Read More zde...
Zdroj:ztracená duše národa ČT Olga Sommerová
cs.wikipedia.org
