 |
Dům v zeleni pod starým dubem to je romantika |
Můžeme se od přírody učit...
Naše tělo je stvořeno velmi dokonale. Vědci se snaží pochopit důmyslnost mechanizmů, jak tělo funguje. Každá buňka je smysluplně řízena ve své činnosti třemi propojenými řídicími systémy: centrálním nervovým systémem (mozkem), endokrinním systémem (žlázy s vnitřní sekrecí) a imunitním systémem (kostní dřeň, bílé krvinky, slezina, brzlík a další lymfatické tkáně - střeva, mandle apod.).
Tyto tři systémy mezi sebou navzájem neustále komunikují a vyměňují si informace.
Když lékaři (vědci) při pitvě těla objevili tajemné bílé provazce, které se táhnou od mozku k různým orgánům, správně odhadovali, že se asi touto cestou šíří jistá informace, pomocí které mozek ty orgány ovládá. Tento objev se potvrdil s vynálezem telefonu a šíření zvuku pomocí drátu. Dnes víme, že informace můžeme přenášet i jiným způsobem – příkladem je rádio, televize, mobilní telefon. A stejné je to v našem těle.
Informace z řídicích center se šíří mimobuněčným prostorem.
Tomuto tématu se celý život věnoval německý lékař Dr. Reckeweg a založil teorii homotoxokologie. Nosiče informací ustavičně proudí lidským tělem. Říkáme jim
liganty. Můžeme si je představit jako
řetězce sestavené z aminokyselin v jeden celek - peptid. Nekonečné množství kombinací aminokyselin v řetězci umožňuje řídicímu systému přenášet nekonečné množství informací. S rozvojem kybernetiky se našemu poznání vyjasnilo, co to znamená. Takže řídicí systém prostřednictvím ligantů přenáší informace. Ta se dostane k buňce a je na příjem těchto informací také vybavena. Je to další zázrak přírody.
Na povrchu buněk jsou tzv.
receptory, což jsou skupiny otvorů velice specifických tvarů. V technickém světě budeme hovořit o přijímači, radaru, satelitu, fotobuňce. Obojí liganty i receptory mohou mít nekonečné množství různých tvarů.
Klíč a zámek.
Jen speciální klíč se může dostat do speciální klíčové dírky. A jestli do sebe zapadají, pak se klíčem dají otevřít dveře. Pokud tvar ligantu odpovídá přesně tvaru receptoru, vnikne do nitra buňky. Pokaždé, když určité seskupení aminokyselin najde na povrchu buňky receptor, který odpovídá jeho tvaru, propluje otvorem receptoru do nitra buňky a vyvolá celý řetězec různých chemických reakcí buď správných, pro tělo prospěšných nebo také špatných, které mohou způsobit nemoc.
*
Na receptor se nalepí nesprávný řetězec aminokyselin, který má chybný tvar - zablokuje jej a tak brání buňce, aby přijímala řídicí informace. Nesprávná reakce buňky pak vede k nemoci, třeba alergii, reakce je přehnaná, neadekvátní - ač měla být původně obranná, změní se v agresivní - každý, kdo trpí alergií, si dokáže její agresivitu představit. V krajním případě může dojít i k úplnému zhroucení imunity.
*
Mezi nejtěžší nemoci řadíme ty, které vyvolal virus.
Za určitých okolností může choroboplodný virus vniknout do buňky skrz jeden z buněčných receptorů. Takový virus pak vloží do buňky svou vlastní DNA (deoxyribonukleovou kyselinu) a začne se rapidně kopírovat v buňce, bezpečně chráněn jak před obranným systémem lidského organizmu, tak před případnými protivirovými léky. Virus pak zůstane v buňce „ uschován“ až do doby, kdy se rozmnoží do takové míry, že buňku zničí a vytryskne z rozpukané buňky do organizmu. Častým výsledkem takového zaplavení organizmu patogenními viry jsou nejrůznější poruchy, od přechodných lehkých onemocnění až po vážné, dokonce smrtelné choroby.
*
Imunitní systém se vyvinul k ochraně jedince před okolním prostředím obsahujícím nesčetné cizorodé částice. K tomu, aby byla jeho funkce účinná, musí imunitní systém rozlišovat mezi antigeny, proti kterým by byla imunitní odpověď prospěšná, a antigeny, proti kterým by byla škodlivá. Jinými slovy, imunitní systém musí rozpoznat „cizí“ od "vlastního". Z důvodů, které byly objasněny teprve nedávno, náš
imunitní systém někdy “udělá chybu“ a mylně určí vlastní tkáň jako cizího vetřelce, s výsledkem, že naše tělo začne bojovat proti sobě-jak je tomu například u revmatické artritidy, ulcerózní colitidy, systémového lupusu, roztroušené sklerózy atd.
Procházíme svým vývojem. To se také týká léčení. Dokud jsme neznali tyto mechanizmy, byla naše léčba zaměřena jenom na zmírňování nebo potlačování příznaků. Jako tomu bylo v případě alergie, kdy jsme zvyklí na antihistaminika nebo protialergické léky. Ony sice neřeší příčinu, ale alespoň nám umožní žít s mírnějšími příznaky.
Horší je to v případě
proniknutí viru do buňky, tam si ještě neumíme poradit, příkladem je léčení AIDS nebo třeba obyčejného oparu. V případě autoimunitních nemocí si tělo vytváří protilátky proti vlastním tkáním a mnohdy dokonce hrozí, že vlastní imunitní systém své vlastní tělo zničí, jako je to v případě thyreotoxikózy (zvýšené činnosti štítné žlázy), u revmatoidní artritidy nebo ulcerózní kolitidy, kdy výsledkem autoimunitní reakce je zánět na sliznici tlustého střeva, který se projevuje průjmem, křečemi a krví ve stolici a hrozí, že se vytvoří vřed a střevo praskne ... Takže do této doby jsme nuceni poplašený imunitní systém zastavovat použitím
imunosupresiv (imunitu potlačujících léků) a protizánětlivých léků, které zmírňují projevy zánětu i s vědomím vedlejších příznaků, které všechny tyto léky bez výjimky mají.
Snad nejhorší dopady mají
imunosupresiva. Udělejme si představu, co hrozí. Naše tělo si neustále tvoří nové a nové buňky, hovoříme zde také o rakovinných buňkách, každý člověk má v sobě rakovinné buňky. Imunitní systém svou základní funkcí tyto rakovinné buňky rozpoznává a hned je ničí.
A nyní se přesuňme do
autoimunitní nemoci, probíhá zde nesprávný proces, který jsme si výše popsali, je nasazena léčba imunosupresivy. Autoimunitní nemoc díky nim zastavíme nebo třeba jen zpomalíme - slovo suprese znamená potlačení. Nemoc uklidníme. Avšak v našem těle se neustále tvoří rakovinné buňky, co v tomto případě? Imunitní systém je potlačen - zastaven - nefunguje. Zastavíme třeba revmatoidní artritidu, ale v těle začne proces rakoviny.
Přírodní zákony se nedají obcházet. Jak bylo řečeno v úvodu, stále se můžeme od přírody učit a určitě také v přírodě řešení najdeme.
