PLAVÁČEK a "Cokoliv můžeš udělat dnes, můžeš stejně dobře udělat i zítra, protože pozítří už to nemá cenu a včera bylo pozdě."

Kostel v Dobré vodě

Každý dobrý nápad se člověku dříve či později vymstí

Zákony Vesmíru jsou neúprosné a oblafnout je nelze. Jak říká staré přísloví - pozdě Bacha honit, když máte Mozarta. Nevím jak u vás, ale v naší domácnosti je to s nápady fifty-fifty. Půlku těch skvělých přináším já, zbytek manželka. O průser se jedná pokaždé.
Protože s dobrými nápady se to má tak, že o pár časových jednotek později se kvůli dilataci časoprostorového kontinua a reverzní podstatě kvantových částic přemění dobrý nápad ve špatný. Vždycky. Ve spolupráci s prajzskou národní vlastností udělat všechno hned jde o smrtící kombinaci.

Jsem naturalizovaný Prajzák, ale stále ve mě dřímají zbytky nonšalantního přístupu k práci a povinnostem, jak jsem se to naučil na západní výspě našeho státu. V Karlových Varech.
Karlovaráci jsou, alespoň dle mého názoru, o krok dále v evoluční linii. Drží se totiž hesla, které mám hluboce vryté ve své DNA: "Cokoliv můžeš udělat dnes, můžeš stejně dobře udělat i zítra, protože pozítří už to nemá cenu a včera bylo pozdě."

Na Prajzské vše funguje obráceně, takže místní obyvatelé vyznávají opačný axiom: "Cokoliv můžeš udělat zítra, je lepší udělat dnes, aby tě sousedi nepomluvili."

Tím se lišíme, poněvadž západočeši tím pádem nemají problém s dobrými nápady. Mají dostatek času si vše u piva promyslet do zítřka, což často změní nejen názor, ale i nutnost cokoliv udělat, protože buď nezbytnou práci učiní někdo jiný, nebo se ukáže, že už v okamžiku zrodu byla naprosto zbytečná.

Dám příklad.

Dobrým nápadem jsme vyřešili chřadnoucí pletivový plot, který vyžadoval buď finančně náročnou výměnu, nebo pracovně stejně vyčerpávající rekonstrukci. I pravil jsem asi před deseti lety: "Zasadíme túje, Maruško. Necháme je vyrůst, jednou za čas ostříháme a nemusíme nic natírat. Nezreziví. Nerozpadnou se. Budeme mít krásný živý plot. A ty rostlinky jsou nádherné a stále zelené." Nečekal jsem na odpověď a objednal u kamaráda asi stovku nedomrlých stromečků.

Přesně v okamžiku, kdy bylo nutné vyrobit díry, zasypat hnojivem, umatlat hlínu kolem dokola a to celé stoosmdesátkrát, poněvadž kámoš byl frajer a dal mi bonus, jsem objevil vesmírný zákon zmíněný v úvodu. Ty mrchy totiž rostou do výšin jako sebevědomí úspěšné pornoherečky. Do nebes.

"A nebude to u nás doma vypadat jako na hřbitově?" Vyjádřila manželka své pochyby.

"Možná, ale aspoň si zvykneš." Odvětil jsem rozšafně. "Oba tam jednou skončíme a nic nás tím pádem nepřekvapí. Ha, ha, ha."
Předevčírem jsem ale s hrůzou zjistil, že nám ty mršky poněkud přerostly a potřebují přistřihnout křidýlka. "Někdy příští týden to zrobím," pravím a bylo jasno. Zafungoval prajzský zákon.

"Udělej to hned a nedělej Zagorku," zavelela žena a odebrala se ke sporáku. To je zařízení, které miluji ze všeho nejvíc, protože z něj nepadají dobré nápady, nýbrž skvělé pochutiny.
Po deseti metrech nehorázné fušky s těžkými elektrickými nůžkami z Mountfieldu jsem se omluvil rezavějícímu plotu a s láskou zavzpomínal na štětku a syntetickou barvu. Natírání je relax, říká má žena. Zatímco zbavit se přerostlých kusů zelených trifidů je absolutní teror, který jsem si způsobil já sám svým dobrým nápadem. Přiznat jsem to ale nemohl, a tak jsem vyrazil.

Po téměř dvěstě metrech úmorného boje s přírodou jsem vzdal zápas kontumačně. Omluvil jsem se Vesmíru a dopřál si spravovačku ve formě poctivého hovězího vývaru, nad nímž by i Pohlreich zbledl závistí. Když jsem vylizoval talíř a sbíral poslední zbytky domácích nudlí, ohřívala právě manželka houskový knedlík a dodělávala játrovou omáčku.
Odnesla nádobí ze stolu, cestou k myčce se ke mně otočila a prohlásila: "Chutnalo ti, viď? Hele, mám jeden fakt dobrý nápad..."

Před koncem věty jsem zbaběle utekl, zavřel se ve svém pokojíku a zůstal o hladu.

PĚKNÉ ZPRACOVÁNÍ, SDÍLENO NA FB A GOOGLE

Plaváček, Sociální sítě, Dobrý nápad, Kuchyně

Další příběhy skvělého domova

Na lavičce s pejskem odpočinek po procházce
ilustrační obrázek...

Přestože vtíravé reklamy plné šťastných lidiček tvrdí opak, nakupování je pro běžného jedince mužského pohlaví neuvěřitelně stresující záležitostí. Když manželka rozhodne o nutnosti doplnit zásoby, je v podstatě rozhodnuto. Námitky se nepřipouští. Stejně jako včera.

V balíčku hodnověrných výmluv, proč nemohu vyrazit do předvánočního konzumního shonu, mi zbyla jediná. Prakticky poslední, protože stovky dalších jsem už s mizivou účinností vyzkoušel. Se zoufalou nadějí jsem rachiticky zakašlal, abych odkázal na svůj zanícený krk, který ze mne udělal ještě většího nemluvu, než doopravdy jsem.

"Srabe," prohlásila žena, "podívej, jaký knedlík mám v krku já!" Rozkašlala se jako finalista soutěže o nejlepší tuberkulozový chrchlanec, otevřela dveře ledničky a povídá: "Vidíš? Přesně o tomhle zpívala kapela Pink Floyd ve své skladbě s názvem Prázdný prostor. Je třeba ho naplnit". Čímž byly stanoveny mantinely a jelo se. Do Hlučína. Do LIDLu.

Dosáhl jsem alespoň malého kompromisu, když jsem navrhl vzít s sebou roztomilou psí slečnu Daisy. Zatímco žena bude poletovat mezi regály, my se projdeme po přilehlém parku, vykakáme se, a zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou. Na první pohled dobrý nápad.

Jenže náš pes je biologickou kombinací buldozeru, vysavače a tryskového letadla. Ani osmimetrové vodítko mi nedopřálo trošku klidu, abych mohl na svém chytrém telefonu sjíždět tajmlajny Twitteru a Facebooku.

A začalo se mi chtít strašně srať. Což pro psa velký problém není, ale pro mírně otylého jedince nevybaveného toaletním papírem představuje velkou výzvu. Zvláště ve vánočně osvětleném prostoru, kde stín a soukromí aby člověk pohledal. A tak pes tlačil ven a já dovnitř. Měl jsem jako argument použít jinou nemoc než obyčejný kašel, napadlo mě. Třeba střevní koliku. Ukládám si pro příště.

Všechno zlé ale jednou skončí. Ulevilo se mi, když jsem konečně spatřil manželku, jak zápasí s přerostlým nákupním košíkem a utěšoval se, že předvánoční nákupy mám za sebou. Ve vzácné shodě a mlčky jsme obsah vyložili do miniaturního kufru francouzského automobilu. Mně se v té chvíli před očima promítal útulný porcelánový klozet. Protože dobrý hospodář neplýtvá a vše důležité nosí pěkně domů.

Pejsek se uvelebil na zadní sedačce, já s úlevou vedle něj a jelo se. Žena vymanévrovala auto z parkoviště a prohlásila: "Musíme ještě do Billy, tady v LIDLu mají hovno."

 Slyším se, jak odevzdaně konstatuji: "Mamuš, myslím, že do Billy už ani nemusíme."



Plaváček

Příběhy skvělého domova

......dozorce cyklistického neumění nejstarší vnučky

V temné, šedivé a upachtěné socialistické éře jsem volit musel, i když nebylo koho. V moderním, barevném a přeplácaném marketingovém režimu volit nemusím, ale mohu. A zase není koho. Což není chyba demokracie, nýbrž její vlastnost, s níž jsem smířen.

S manželkou politické debaty nevedeme. Především proto, že ona jí nerozumí. Stejně jako já. A drtivá většina profesionálních politiků. Přesto nám všichni slibují, jak za nás vyřeší palčivé problémy, které trápí dělný lid odjakživa. Čekám jen, kdy přijde spasitel, kterého napadne direktivně snížit rychlost světla, poněvadž mu přijde příliš vysoká a životu nebezpečná.

Problém je, že prostý člověk je zásadním volbám vystaven od božího rána. Kromě spánkové fáze se život skládá ze samých voleb. Imrvére se musím rozhodovat, což je stresující. Protože nikdy dopředu netuším, zda nebude mít mé chybné rozhodnutí fatální následky.

Kupříkladu. Mám posnídat gumový rohlík, nebo lehce okoralý chléb? Máslo nebo paštiku, když obojí vyhlíží hodně unaveně? Vyvenčím nejdřív čubičku, či pro jistotu raději sebe? Mám ženu vzbudit nebo ne? Dostanu držkovou, že ji budím brzo, nebo naopak že jsem ji nechal hnípat do půl deváté, a ona nic nestihne? Obojí špatně. Prokletá volba.

Když mi byla pořízena první vnučka, prošel jsem fází přetěžkého rozhodování. Tendence matek, babiček, prababiček a jiných podivných bytostí, je ten věčně připosraný uzlíček rozmazlovat a hýčkat. Ťu ťu ťu, ňu ňu ňu, fu fu fu.

Usoudil jsem tedy, že bude vhodné stát se "tím zlým dědou". To aby dospívající ratolest poznala, že svět se s ní v budoucnu mazlit nebude, protože bývá začasté krutý. Pasoval jsem se tedy dobrovolně do funkce Zlouna, který dští síru a plameny pekelné. A vůbec je protivnej. Ještě předevčírem to fungovalo.

Rozproudila se živá debata

Vše změnila krátká procházka směr hřbitov - hřiště - hospoda. Fungoval jsem jako dozorce cyklistického neumění nejstarší vnučky, aby nezahučela do výmolu, škarpy či pod auto. Celou nedlouhou cestu jsem se snažil být děsně zlý. Furt jsem frflal, lamentoval, poučoval, hudral a nadával. Jedeš moc rychle. Moc pomalu. Brzdi. Nebrzdi. Nemluv, když řídíš! Pozor, auto! A tak.

Po příjezdu do cílového místa, které představuje dřevěný stolek a čerstvě načepované pivo, jsme byli unaveni oba dva. Vnučka si poručila přeslazenou malinovou limonádu s brčkem, a já s úlevou, že to mám za sebou, ponořil pysk do pivní pěny.

Dorazila manželka, která s nedůvěrou testuje elektrické kolo, sedla mezi nás a rozproudila se živá debata, která mě nepotěšila. Donutila mě k zamyšlení a sepsání tohoto statusu.

Vnučka nahlas usrkla brčkem malinovku, stočila pohled k babičce a povídá: "Babííí, ten náš děda je děsně srandovní, co? Že on je z cirkusu? Cirkusový děda!" A začala se chlámat na celé kolo, až jsem se zastyděl.

Poučení? Obecně je úplně jedno, co zvolíte. Vždycky uděláte chybu.

Plaváček

Nesněz vše najednou, nech si něco na zítra

Čokoláda je droga a cukr provází neklid

Traktát o čokoládě

Čokoláda je droga. To ví každý, kdo čtvereček oříškové pochoutky uloupl, do pusy strčil, ňumlal a ňumlal, až doňumlal. V ústech se najednou vytvoří dočasné prázdno, smutno a nudno, s čímž je zapotřebí něco udělat.

Probudí se tudíž k životu ruka šátralka a vydá se na staniolovou pouť. Rochňá se a rochňá, až ulípne další kousíček cukrářského výrobku, a vloží ho do roztoužených úst. Mňam!

Jindy rozumný mozek místo kategorického "ne" hledá výmluvy, jak postupující kalorické šílenství zatrhnout. Je ale v menšině, a tak se stává pravidlem, že čerstvě otevřený obal plný sladkého pokušení nevydrží na stole déle než dvacet minut. Plus mínus.

Každý z nás má nějakou podobnou úchylku a svádí často nemilosrdný boj se zdravým rozumem. Můj brácha třeba miluje kečup. Jeho posedlost jde tak daleko, že si ho dopřává i k rajským jablíčkům či k bramborovému salátu, což není příklad hodný následování.

Je předem jasné, že mozek nemá šanci. Má na starosti spoustu tělesných otvorů a různých samostatně se pohybujících údů, a navíc je na celou práci sám. Nemůže prostě uhlídat všechno, kdyby se rozkrájel. Stejně je na tom má žena. Za čokoládu šla by světa kraj - a rozume, ty se kaj!

Třeba zrovna včera k večeru. Měla svátek, a tak jsem přemýšlel, čím bych jí udělal radost. To moudří muži dělávají. Ti nejmoudřejší klidně i dvakrát denně.

Zavrhl jsem přemrzlé květiny z benzínky blízko mého pracoviště, protože kytek máme na zahradě víc, než celý obecní hřbitov. Výsledek byl jasný - přinesu domů čokoládu. Pamětliv výše zmíněné úchylky jsem se praštil přes kapsu a pořídil hnedle tři úhledně zabalené krabičky. Oříškovou, mléčnou a cappuccionovou.

Povídám: "Lásko, k tvému svátku nesu ti dáreček." Pokládám čokoládičky na stůl a dodávám: "A nesněz vše najednou, nech si něco na zítra." Hned, jak jsem řečené vypustil z úst, došlo mi, že jsem učinil hrubou manželskou chybu. Protože logicky následovala smeč v podobě záludné otázky:

"A tobě už se někdy podařilo za večer nevypít všechno pivo, co jsi doma našel?"

Ne.

Plaváček

Prosluněné nedělní ráno a čas od času šlápnout do hovna

Sněhobílá čubička

Rybářská siesta na lodičce je také inventura času

 Prosluněné nedělní ráno...bez exkrementů 

mě sice studeným čumáčkem budí už o půl sedmé, ale samotný akt mého probuzení nenastane dříve, než po zhruba patnácti minutách pod kopcem u hřbitova. Jak symbolické! Probouzím se až tam, kde jednou navždy budu spát.

Pes už stihl, po vzoru detektivů z kriminálek Miami a Las Vegas, nalézt spoustu míst činu. Vrozeným laboratorním přístrojem zvaným čumák objevil, rozebral a identifikoval původce všech nalezených pozůstatků činnosti střevní mikroflóry, zatímco já, ještě neprobuzen, do jednoho ukázkového hovna šlápl.

Což mě přinutilo k zamyšlení se nad stavem Česka, ekonomiky a vůbec. Nemohla mi uniknout všeobecná nasranost lidí, kteří se nikdy neměli lépe. A říkám si, zda se nejedná o nějaký ještě neobjevený základní zákon Vesmíru. Formuloval bych ho asi takto: Čím lépe se mám, tím hůř se cítím.

Jde o zjevnou blbost, ale občasné zapnutí televizního přijímače dává myšlence neotřesitelnou podporu. Pokud zmíněný zákon platí, jsou lidé evidentně evolučním omylem. Slepou cestou. Kromě mé maličkosti.

Cestou zpět ze psí procházky jsem ti totiž udělal malou inventuru. V duchu jsem si vyjmenoval všechny důvody, proč jsem šťastný muž. Sečtělého člověka asi nepřekvapí, že jsem jich našel přesně čtyřicetdva.

Vyjmenuji prvních deset. Prosluněné nedělní ráno. Rozmražená krůtí prsa na kuchyňské lince slibující nepřekonatelný kulinářský zážitek. Milující manželka, kterou po ránu výjimečně nebolí hlava. Funkční internetové připojení. Dvě chlazená dopolední piva. Včelky radostně vyzobávající nektar z miniaturních květů přísavníku tříprstého. Přerostlá máta čekající na osvěžující koupel v bílém kubánském rumu. Tři zdravé vnučky. Asi patnáct zdravých a dupajících králíků, z toho jeden zarostlý hippies. Je mi jedno, jaká je vláda.

Poučení? Pochopit, že jsem šťastný, znamená čas od času šlápnout do hovna.


Plaváček

Příběhy skvělého domova

Datové soustředění před restaurací

Jedna z činností, která drží dobré manželství pohromadě,

je takzvaná ÚNKR. Úvodní nudná konverzační rutina. Nasazuje se v okamžiku návratu jednoho z partnerů ze světa, nebo z práce, a funguje následovně:

Dorazím z rachoty, radostně zahlaholím pozdrav, vrznu ženě tlamanec (letmý manželský polibek) a zdvořile se optám: "Jak ses měla, mamuš?" "Dobře," ona na to, "a ty?"¨"Fajn," odvětím a jdeme si každý po svém. Ona zaboří nos do Facebooku, já pysk do piva.
Největší průšvih vypukne, začne-li dotázaná osoba sáhodlouze vysvětlovat, jak celý den stál za starou belu. Protějšek je totiž ještě lehce duchem mimo, a tak neocení informaci, že pes zase netrefil toaletu a pochcal koberec. Nebo že tchýňa je od rána mrzutá a frflá jako politik v opozici. A podobně.

Stejně tak bych manželku otrávil, kdybych jí dopodrobna popisoval aktualizaci sousedova notebooku. Instalace Outlooku je poměrně jednoduchá záležitost, ale i tak je lepší práci svěřit profíkům. Což jsem v očích domorodců já. Trošku nezaslouženě možná, ale to už těžko změním.
Položím tedy laptop na stůl, zmáčknu startovací tlačítko a - bakelitový zmetek hned po skratu zdechne. Dobře. Připojím napájecí šňůru, usoudiv, že umřela baterie. Znovu chňápnu po čudlíku - a nic. Ticho. Žádná LEDka nezabliká, a mně se orosí čelo.

Načež přichází na řadu digitální vivisekce. Malým křížovým šroubovákem zbavím asi milion miniaturních šroubků pohodlného úložiště a zkoumám, kde může být zrada. Vyndám a zase zpátky zasunu, co vyndat a zasunout lze. Vrátit zpět šlo méně věcí, než jsem vykuchal, ale to je asi normální.

Museum a historie domácnosti

Nic. Začínám podezírat výrobce, že přístroj je vybaven kurvítkem. Pokrčím rameny, vrátím šroubečky do tepla domova, a sděluji sousedovi, že notebook odešel do křemíkového nebe. Nebyl šťastný. Já také ne, protože soused je shodou okolností hostinským v místní hospodě. A kdo není zadobře s výčepním, často umírá žízní, že.

V zoufalství ještě volám kamarádovi, který provozuje počítačový servis. Jeho rady jsou jistě dobře míněné, ale ta, která zněla "vyměň základní desku" mi moc nepomohla. Znechucen pokládám telefon a dumám, co teď.
Pohled padl na prodlužovačku, vybavenou kromě několika zásuvek i ohyzdným červeným vypínačem. Zkusmo jsem na něj šlápnul, LEDky zablikaly - a můj život byl zachráněn! Instalace programu zabrala tři minuty a pár dalších zabralo odstranění asi stovky kousků všeliké virové havěti. Rutina.

Tohle vše jsem měl dnes na jazyku, když se mě žena v rámci ÚNKR zeptala, jak jsem se měl v práci. Řekl jsem jen: "Fajn" a šel si po svém.
Svěřil jsem se Facebooku. Manželka si celou story může přečíst, až bude mít chuť a náladu. Potom se mě zeptá: "Mildo, co je to vlastně ta základní deska?"

A máme celý večer o čem mluvit!


Plaváček