SRNEC OBECNÝ. Vyprávění o prvním srnci, pasování, troubení, schůzi a zvěřinovém guláši pro všechny. Šest ran na jednoho srnce!

Srnec obecný   Capreolus Capreolus

Libor se připravoval na výroční schůzi jejich mysliveckého sdružení. Měla to být jeho první výroční. Byl trochu nervózní a všecek nedočkavý, jak bude slavnostní schůze probíhat. Slíbil, že k občerstvení uvaří pro všechny guláš

Jako hostinskému mu vaření nedělalo žádné problémy. Manželka ho brzo po obědě odvezla i s gulášem do nedaleké vesničky. Na okraji byl samostatný obecní domek, jehož část sloužila k uskladnění požární techniky a na druhém konci si myslivci opravili a vyzdobili jednu místnost a malou kuchyňku.
 Jeli raději o hodinu dříve. Cestou se kochal zasněženou krajinou. Byla druhá půlka února, takže mrazivé počasí k tomuto období patřilo. V místnosti ho přivítali slavnostně oblečeni dva myslivci. Mireček a pan Josef, jejichž úkolem bylo včas rozdělat v kamnech a topit, aby v místnosti bylo dostatečně teplo. Několik prázdných lahví od piva a načatá láhev rumu byly svědkem toho, že začali topit včas a přikládání dřevěných špalků do praskajícího ohně se věnovali opravdu poctivě.

Vlastní schůze trvala něco přes hodinu. Každý z odpovědných členů výboru a předseda dozorčí komise přednesli svou zprávu. Zhodnotili uplynulý rok. Myslivecký hospodář navrhl řadu opatření ke zlepšení chovu zvěře. Myslivecká kasa byla naplněná, protože v závěru loňského roku se podařilo ulovit za poplatek se zahraničním hostem dvěstěbodového muflona. Skončila diskuse, odhlasovalo se závěrečné usnesení. Libor si myslel, že už je konec a půjde ohřát guláš, když najednou předseda hlasitě promluvil: "Tím jsme vyčerpali oficiální část dnešní schůze a máme tu ještě jednu slavnostní záležitost.

Je mezi námi myslivec, který v loňském roce ulovil svého prvního srnce. Všichni mu srdečně gratulujeme a já ho žádám, aby před nás předstoupil k pasování na lovce srnčí zvěře". S Liborem to trhlo. Na takovouhle věc nebyl připraven. Trochu roztřesen předstoupil před předsednický stůl.

Musel pokleknout na pravé koleno a myslivecký hospodář provedl tesákem pasování. Předseda sdružení mu pak předal pamětní pasovací list. Byl dojat, a protože on jediný ve sdružení troubil, vzal lesnici a zatroubil myslivecké halali. Když usedli za stoly, opět promluvil předseda: "Nu, a než se ohřeje guláš, vyprávěj nám Libore jak jsi střelil svého prvního srnce v životě. Ale podle pravdy, ne aby sis vymýšlel!" Libor se zarděl, vždyť to stejně již všichni vědí jak se vyznamenal, tak proč ho trápí?

Po chvilce přemýšlení začal: Víte o tom, že jsem měl povolenku lovit srnce první věkové třídy. Věnoval jsem hodně času, než jsem odstřelového srnce obeznal.

Byl to špičák, jeden parůžek dlouhý asi tři a druhý pět centimetrů. Několikrát jsem ho viděl v jeteli, jak je posed na ořechu. Vždycky byl ale hodně daleko, nebo mne navětřil a utekl, než jsem stačil vystřelit. Jednou, bylo to začátkem června, pozdě odpoledne a těsně po silné bouřce, mi volá náš myslivecký hospodář: "Libore, skoč do auta a rychle sem přijeď. Jsem na ořechu. Jak přestala bouřka, pase se v jeteli na dostřel".

 Rychle jsem se převlékl, popadl dalekohled, kulovnici, pět patron a již jsem uháněl autem k zmíněnému posedu na ořechu. Těsně před odbočkou na louku jsem potkal Zdeňka, který mě chtěl zastavit, abych k ořechu nejezdil, protože tam sedí hospodář. Odbyl jsem ho jen mávnutím rukou a popojel ještě sto metrů, až k autu mysliveckého hospodáře. Vyskočil jsem, opatrně přivřel dveře a maximálně rychle, ale také tiše, jsem stoupal ke hřebenu kopce, kde stál starý ořech. 

Pole s jetelem bylo na samém vrcholu a ze země bylo vidět jen kousek před sebe. Konečně jsem nahoře. "Vydejchej se, klid. Pase se v klidu," uklidňoval mě myslivecký hospodář. A opravdu, srnec okusoval mladé jetelové hlavičky a vybíral si ty nejchutnější trávy. Po bouřce a silném dešti chytal teplé paprsky zapadajícího slunce. Uklidnit se. Ono se to řekne. Jak má být člověk klidný, když je to první srnec.

Libor po chvilce čekání, až bude srnec pěkně na široko, uchopil svoji novou kulovnici a namířil. Na svoji zbraň byl pyšný. Byla nová, s novým puškohledem, speciálně upravená pro leváka. 

Vzdálenost byla asi osmdesát metrů, slunce ještě svítilo, takže cíl viděl jasně v zorném poli. Hrot záměrného kříže se jen těžko dařilo udržet na komoře. "Bác!" Okolní svahy několikrát opakovaly ozvěnu výstřelu.
  "Člověče - ani se nehnul. Střílej!" šeptal kolega. Druhý výstřel zazněl nad údolím. "Padnul - vlastně nepadnul. Pase se klidně dál. Dělej, střílej!". Začaly pracovat nervy. Poměrně hlasitě přebil a následoval třetí výstřel. Po něm čtvrtý a nakonec pátý. 

Hospodář sledoval bedlivě srnce dalekohledem, aby zaregistroval byť sebemenší značení po výstřelu, ale pořád nic. Tolik chtěl, aby Libor svého prvního srnce ulovil za jeho doprovodu. Záleželo mu na něm. Chtěl by z něho vychovat dobrého myslivce.
Nespouštějíc dalekohled od očí, dále Libora povzbuzoval: "Dělej, střílej, teď je dobře natočený." Libor ale bezradně koukal na srnce. "Víte, už mi došly patrony. Já jsem jich vzal jenom pět." Po chvilce překvapení bylo rozhodnuto. "Vezmi si moji kulovnici. Zkus to ještě. Takhle ti hned tak stát nebude." Libor uchopil sousedovu kulovnici, pevně ji stiskl a hrot kříže ustálil na chvilku přesně na komoře.
Třeskl šestý výstřel a srnec se, jako podťatý, skácel do jetele. "Leží!" vítězoslavně hlásil myslivecký hospodář. "Ten si ustlal," zaznělo jeho oblíbené rčení po dobrém zásahu. Zmatený lovec nemohl uvěřit, že se opravdu konečně trefil. 

Cigareta mu vypadla z třesoucích se prstů. Po chvilce napjatého čekání slezli oba muži z vysokého posedu a s připravenou zbraní pomalu postupovali jetelem k místu, kde ležel srnec. Byl zhaslý. Libor pečlivě prohlížel tělo ulovené zvěře, žádnou stopu po střele však nemohl najít. "On snad zhasl od leknutí," divil se.

Hospodář znalecky pohlédl na srnce a již ukazoval překvapenému lovci vstřel i výstřel. Zasáhl první krční obratel - atlas - a moc nechybělo a o parůžky mohl přijít. "Dobrá rána," uznale pokyvoval myslivecký hospodář. Libor se trochu zmateně a koktavě přiznal: "Víte, já jsem mířil na komoru." To už kolega sháněl větévky na poslední hryz a úlomek úspěšnému lovci. Gratulaci a první minuty nad uloveným srncem vnímal Libor celým srdcem i duší. Slzy měl na krajíčku. Byl neskonale rád, že není v těchto chvílích sám. Než stačili srnce vyvrhnout, přispěchal k nim další myslivec z jejich sdružení, Zdeněk. Nebyl sám. Před ním běžela na vodítku Aida, mladá fenka bavorského barváře. Měla za sebou již několik úspěšných dohledávek. Zdeněk, když slyšel kanonádu, byl přesvědčen, že je srnec postřelen a bude potřeba pes na dohledání, proto již dlouhou dobu hlídkoval poblíž aut a čekal až uvidí lovce.

Radost byla ve tvářích všech přítomných. Za hlasitého hovoru donesli srnce k autům a odjeli k Liborovi do hospůdky oslavit jejich úspěšný lov. 

Ještě dlouho do noci se z mysliveckého salonku ozývalo troubení halali a myslivecký popěvek: "Lovu zdar, lesu zdar, lovu lesu lovu zdar..." Mladý myslivec dovyprávěl svůj příběh. Tázavě se podíval na Mirečka: "Míchal jsi s gulášem? Úplně jsem na něj zapomněl!" "Neboj, bude za chvilku, já ho hlídám!" usmíval se Mirek. Uvolněnou atmosféru hlasitě přehlušil Josef. Patřil mezi ty, co již něco pamatují, a proto všichni zmlkli a čekali, co z pana Josefa vyleze. "Šest ran na jednoho srnce je dost, ale nebožtíkovi Toníkovi se stal příběh, že jich jeho host potřeboval sedm," naladil Josef přítomné k historce, na kterou si při Liborově vyprávění vzpomněl.

Příběh se udál asi před třiceti lety. Antonín byl předsedou sousedního mysliveckého sdružení. Les navštěvoval každý den. Znal spády zvěře, nory, kde hnízdí jestřábi nebo straky. Jednou doprovázel na srnce nového fořta, který nastoupil na polesí. Byl, jak se říká, žhavý na ránu, a vždy se on, profesionální lesák, nadřazoval nad myslivce civilisty. Pozvání na lov srnce ale rád přijal. 

Byl začátek června, když ve smluvený den uháněl na motorce k Antonínovi. Nemuseli chvátat, měl obeznaného srnce kousek za vsí. Vypili šálek kávy a pomalu kráčeli návsí směrem do polí. Ušli v tichosti asi sto kroků úvozovou cestou. Toník gestikulací znázorňuje hostovi, že teď vylezou na mez ke staré švestce. Tam se uvelebili v trávě a pozorovali lán obilí před sebou. Neseděli ještě hodinku, když Toník zaregistroval kus srnčího asi sto metrů od jejich stanoviště.

Po chvilce pozorování dalekohledem šeptal: "Je to on. Nepravidelný šesterák. Už jde zpátky." 
Host poklekl na levé koleno, opřel se o švestku a dlouze mířil.

Toníkovi v ten moment prolétlo hlavou - když se hodně dlouho míří, tak to vždycky špatně skončí - a tím jako by nadcházející události zakřikl. Srnec měl zrovna sehnutou hlavu v pšenici, když třeskl výstřel. Nejenže se ani nepohnul, ale dokonce nezvedl ani hlavu. S odstupem několika vteřin se ozval druhý výstřel. Po něm třetí. Střelec vztekle přebíjel. Srnec, jako by se nic nedělo, popošel několik kroků a bral dále paši. Rozčilený host se postavil za kmen, založil kulovnici k líci a "bác". Zas nic. Když vsouval do nábojové komory pátou patronu tlumeně klel.

Ani pátý výstřel nezpůsobil, aby srnec alespoň uprchl do lesa. "Tak, a nemám patrony!" bědoval fořt a sedl si vedle svého průvodce. Ten se uculoval: "Nic se neděje, ještě je dost času, skočte na motorku, dojeďte si pro patrony a já tady srnce zatím pohlídám." Zmatený host se na něj překvapeně podíval, nicméně sklouzl z meze a mazal pro motorku. Za chvilku ho smějící se Toník slyšel, jak ujíždí na polesí pro munici. Než se vrátil, srnec se přemístil o dvacet metrů blíže. 

Po šestém výstřelu šesterák neočekávaně zvedl hlavu a hleděl upřeně do míst, odkud se již delší dobu ozývalo hromobití. "Rychle, jinak odskočí," sykl na hosta Toník. Ten krátce zamířil a rychle vystřelil. Srnec vyrazil tryskem směrem k mezi. Těsně před ní však zmizel v obilí. "Konečně," povzdechl si doprovod. Mladého fořta přepadla najednou taková třesavka, že nemohl udržet kulovnici v rukou. Sedl si na mez a zrychleně dýchal.
Trošku se štípavým humorem promluvil Toník nahlas: "Ještě, že jste ho střelil. Ten srnec musel být hluchý. Ten by stejně dlouho nevydržel." Teprve teď si host uvědomil, že tahle historka bude určitě dlouho kolovat mezi mysliveckou veřejností v širokém okolí. Přijal blahopřání a úlomek, ale zbytek dne byl zaražený, nechtělo se mu mluvit a neočekávaně spěchal domů.
Poděkoval, i štamprličku na úspěšný lov odmítl, zabalil do ruksáčku trofej a rozloučil se. Když nasedal na motorku, vypadla mu z kapsy kalhot krabička. Toník ji zvedl. Než mu ji podal, tak si ji prohlédl. Měla označení blanických strojíren a bylo v ní ještě 18 nábojů. Toník se neudržel a uštěpačně prohodil: "Vidíte, ani jich tolik nebylo potřeba, ještě Vám jich hodně zbylo!"

 "Pánové, podává se guláš!" přerušil veselý smích Mireček. Najednou všichni ztichli, protože i myslivec má rád dobré živobytí. Letošní guláš se Liborovi mimořádně povedl. Schůze skončila. Domů se nikomu nechtělo, a tak jak to bývá, když se sejdou přátelé zeleného cechu, hovořilo se a slavilo se do pozdních nočních hodin.

#Srnec, Příběhy, Napište svůj příběh, Kulovnice, Metelescu blescu, Myslivecké pověsti, fotografie, Humor a vtipy, Příroda a myslivost

Hubert a Diana patroni myslivosti. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek. Selhač.

Daňci ve vysoké trávě u lesa

Být myslivcem znamená všímat si dění v přírodě

Lov zvěře je proto proces celé řady faktorů, které spadají do kompetence svatého Huberta a bohyně Diany, patronů myslivosti.

Každý myslivec se dříve nebo později setká s jejich vlivem. Nebo jsou to jen souhry náhod? Posuďte a rozhodněte.  
Přivítaly mě rozlehlé, sněhovým popraškem pocukrované, borovicové lesy třeboňské pánve. Před lesovnou v Jemčině stál již můj původce, který mě měl doprovázet při lovu daňka. Řekl, že s lovem budeme nejdéle za hodinu hotovi, takže žádný spěch. Namítnul jsem, že to nezáleží jaksi přímo na něm, ale na Hubertovi nebo Dianě. Když rozhodnou, že lov bude neúspěšný, tak se proti tomu nedá nic dělat. Hajný k tomu zaujal posměšné povýšené stanovisko a tvrdil, že o daňcích ví všechno a že nemusím mít obavy.    

Lov začal

Prvního daňka jsme měli na velkou vzdálenost a než jsme se k němu dostali, tak se nám někam ztratil. Druhého nám zradil vítr, který vanul od nás přímo k němu, třetí odběhl s celou tlupou, když nás spatřila daněla. Hajný byl sice trochu zaskočen, protože už bylo po poledni, ale prý půjdeme na místo, kde včera káceli dřevorubci borovice a daňci milují kůru z mladých větví, kterých bude všude plno. Daňci tam opravdu byli, ale zaslechli náš příchod a poodběhli do houštiny před námi. Zůstali jsme stát opřeni o strom a vyčkávali návratu daňků. Zapraskala větvička a to byl povel k přípravě k výstřelu. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek.

 Ozval se pronikavě ostrý kovový zvuk bez výstřelu, daněk bleskově zmizel a to byl konec lovu. Vyjmul jsem z kulovnice selhaný nevystřelený náboj a podal jej hajnému, aby si ho schoval na památku pravdivosti mých slov o Hubertovi a Dianě. Bylo to poprvé (a dosud se neopakovalo) co mi selhal kulový náboj.  

 Tuto příhodu jsem později vyprávěl před zahájením naháňky na černou zvěř na opačném konci republiky. Jeden z myslivců měl mnoho ironických poznámek o myslivecké latině, ostatní se sice tvářili neutrálně, ale mysleli si své. Hospodář nás rozestavil okolo leče a já měl přiděleno místo u cesty ve vysokém lese přímo proti hustému smrkovému mlází, kde byla malá rokle, ve které tekl potok.

Ode mě vlevo nahoru za ohybem lesní cesty měl svůj "štond" můj posměváček.

Zanedlouho hlásili honci kňoura, který šel přímo na nás, blíže k mému sousedovi. V tom jsem ho uviděl, jak vyšel z hustého porostu a pomalu mizel v rokli. Očekával jsem výstřel, ale nic se neozvalo. Kňour vyběhl z rokle do vysokého lesa a tak jsem neváhal a kňoura jsem skolil. Když jsme se všichni kolem něj sešli, následovala po obvyklých tradičních gratulacích k úspěšnému lovu moje první otázka na onoho souseda proč nevystřelil, když měl daleko větší šanci než já. Neochotně zamručel, že mu nevyšla rána a ukázal nám tu patronu.
 Samozřejmě, že sklidil náležitý posměch a byl vybídnut, aby ji zkusil znovu vystřelit. Zmáčknul tedy do vzduchu a rána kupodivu vyšla.

#Srnec ve skoku. Štěstí chodí po polích a lesích a jen čeká, až zelený mužík se zvedne z gauče. A taky to musí být v hlavě a nohách!

Srnec ve skoku  (by pavel kysela)

Nebylo to dnes, bylo to včera a v pátek, co u nás konečně spadlo pár kapek. Nedbaje varování vydal jsem se na lov

protože na tuto sobotu je nutno navařit guláš na dožínky, aby se alespoň trochu naplnila spolková kasa.

Takže v pátek, kdy nás konečně po šesti týdnech potkalo to štěstí a spadlo pár kapek jsem si při odpolední kávičce vychutnával osvěžení vzduchu, přidal se ke mně i můj soused srnec, který vyšel z olšiny u potoka pod jabloň zchroupnout pár jablek. Jak pozoruji , že mu chutná, přijde mi na mysl čtvrteční schůze spolku a žalostné konstatování o plnění odstřelu srnců a nutnosti ulovit alespoň čtyři srnce . Tak si říkám co se dá dělat, ono by to možná i šlo a tak dopíjím kávu, balím věci a jedem s parťákem do revíru.

Jsem rozhodnutý zajet tentokrát až do revíru k poslednímu domku na samotě, kde bydlí moje stará známá babka a tak ji beru pár kytek do kapličky, kterou má poblíže domku.
Cestou do revíru, který je pouhé tři kilometry od místa kde bydlím zjišťuji, že zde se již déšť nedostal. Nu což, když již jsem vyjel, tak zkusím štěstí. Zaparkuji auto na zahradě před domem, ale nikdo zde není doma, tak dám kytky do kapličky a vyrážím chodníkem přes zahradu do revíru. Šoulám pomalu chodníkem kolem potoka, kdy jinde by teď mohla zvěř být. Všude však pusto a prázdno, až dojdu k svážnici a proto že je sucho a všady listí jak v listopadu, rozhoduji se pomalu šoulat po svážnici, po které před několika dny přibližovali , takže se zde dá docela potichu jít. Svážnice končí v místech, kde je po mýtné těžbě několik let zalesněno a je tam také hluboké koryto, kde protéká pramínek vody. Jak tak šoulám, pojednou se svahu nad svážnici seskočí srnka , zastaví uprostřed a bedlivě mě pozoruje. Stojím, ani se nehnu, pes leží nějakých deset metrů za mnou. 

Mám dobrý vítr a tak čekám , kdo ji bude následovat. Srnka pak po chvíli v klidu seskakuje pod svážnici a já pomalu pokračuji. Když přicházím do míst, kde stála srnka, zpozoruji za vývratem pod svážnici srnčí kus. Mám za to, že to je srnka, která tam před chvíli seskočila, ale když kus zvedne hlavu vidím, že to je srnec a na první pohled lovný. Zůstávám stát a hledám prostor mezi kořeny, kde by mohl vystřelit. Srnec stále stojí tak dvacet kroků pode mnou a upřeně sleduje něco v roklině .

 Stojí na její hraně a já již vidím, že i když jej sebelépe zasáhnu, skončí dole na dně rokle a já se pak budu lopotit, aby jej vytáhl zpět nahoru. Nu což, není to jelen a jsem rozhodnutý lovit. Srnec však stále stojí šikmo ode mě a dívá se stále upřeně do rokle. 

Vzhledem k tomu, že nemám moc jiných šancí, rozhoduji se střílet na krk, je to přeci jen pár metrů a tak ještě jednou kontroluji prostor mezi kořeny vývratu, zda tam kulí nestojí v cestě něco co by ji mohlo vychýlit. Pak opřen o hůl usazuji špičku puškohledu na střed krku pod hlavou a mačkám spoušť. Srnec padne na místě a já pociťuji úlevu, že přeci jen pro něj do té rokle nepolezu. Má radost však jen krátké trvání, protože po chvíli srnec odkáže zadními běhy a již se sune do rokle. Nečekám a jdu na nástřel, aby viděl do rokle, protože zásah na krk může být někdy nevyzpytatelný. Když přijdu na okraj, vidím srnce na dně rokle zapasovaného pod vývrat. No nic, říkám si, chvíli počkám, a pak pro něj zajdu. Pak mně napadá, že by mohl potrénovat hlášení u kusu a tak přivolávám Rona a nasazuji jej na nástřel. Po ověření se vydává po stopě do rokliny a já jej shora mohu pozorovat. Přichází ke kusu obchází jej a začíná hlásit. Já jej se shora pobízím a po chvíli hlášení vidím jak se srnec dere pod vývratem směrem dolů po korytě potoka. Ron však neváhá, oběhne vývrat a již vidím jak jej drží za hrdlo. 

Odkládám pušku a dalekohled a hrnu se do rokle, vidím, že to bude chtít asi záraz a tak vytahuji nůž, pak chytám srnce za parůžek a odvolávám Rona a ukončuji srncovou životní pouť. Opřu se o svah rokle a přemítám, jak by to dopadlo, kdyby šel pro srnce sám a navíc pušku nechal nahoře. No přeci je to dobré, když má člověk nějaké to jištění v podobě věrného kamaráda. Není čas na nějaké velké rozjímání, rychle předat poslední hryz a za klobouk zasunout úlomek, protože se to začíná kolem rojit „zelenými včelkami“. Rychle vyvrhnout , svázat do kozelce a vyšplhat z rokle. Ještě , že to k autu nemám daleko. I přes zajímavý průběh vcelku rychlý lov, vyjížděl jsem o půl čtvrté a před pátou jsem doma i s úlovkem. Opět však poučení, jak zrádná může být rána na krk, kterou jsem já osobně použil za svou kariéru podruhé. Nepatří mezi mé oblíbené.

V sobotu jsem po přenocování kusu ve studeném sklepě kus rozrušil a odvezl do mrazničky, protože v tom horku není šance zvěřinu, byť na krátkou dobu uchovat. Včera navečer, kdy se již Ron opět začal připomínat, že by bylo záhodno vyrazit do terénu jsem si u hospodáře ověřil, jak se daří s lovem a protože nikdo jiný prozatím nic neulovil, vyrazili jsme do revíru na druhou stranu. Vede tam do údolí s několika domky cesta lesem podél potoka, také dobré místo na šoulání v tuto dobu.

 Rona jsem nechal proběhnou po strništi pod lesem a pak jdeme šoulákem po cesta podél potoka. Dopoledne trochu více zapršelo, cesta je mokrá i pod stromy, vzduch je příjemně vlhký a chladný. Cestou nic nepotkáváme a tak vycházíme do údolí k prvnímu domku, ve kterém jsou ve svahu nad domkem ovocné stromy pod lesem.  

Míjím domek, vidím že paní majitelka je doma, má otevřené okna. Když tak pomalu popocházím zpozoruji na protisvahu nějaký pohyb a za chvíli vidím, že je to srnčí kus, který vyšel z lesa na svah s ovocnými stromy. Neváhám a přistupuji k nejbližší švestce. Poté beru dalekohled a snažím se rozpoznat o jaký kus jde. Není pořádně vidět pro vysokou trávu a větve, ale zda se mi, že jsem zahlédl nějaké bílé špice. Místo mám dobré a tak čekám kdy se mi kus lepši ukáže. Po chvíli popochází a to již vidím, že to je srnec, bíle špice po slecha, na první pohled žádný mladík. Je rozhodnuto, je třeba lovit, připravuji pušku, opírám i o větévku švestky a čekám. Srnec se stále pohybuje pomalu dopředu, mám ho „na blat“ vzdálenost 60-70 metru přes údolí v protisvahu. 

Stále je problém pro větévky a vysokou trávu čistá rána na komoru. Pod jabloní srnec sebere jablko a pomalu je hryže. Stojí však tak, že je kryt větévkami na komoře, volná zůstává část zadní komory a tak umisťuji hrot puškohledu pod páteř co nejblíže k plecku kolik větvičky dovolí a mačkám spoušť. Srnec se láme v ohni a poté se kutálí se svahu, kde zůstává nehybně ležet několik kroků za domkem. Pomalu se vracím zpět na příjezdovou cestu k domku a to jíž vychází paní majitelka a první její slova jsou“ doufám, že jste mi nestřelil toho velkého srnce, toho by bylo škoda“! Ujišťuji ji, že to opravdu není velký srnec a jdeme se za domek podívat, co jsem ulovil. Když zjistí, že to opravdu není ten její velký srnec spokojeně říká“ tak toho není škoda“. Marné, bydli zde sama a zvěř jsou jediní společníci. Tak rychle poslední hryz a úlomek, rychle pro auto a srnce odvést, ještě štěstí, že jde zajet až do dvorku. Vývrh na místě nešlo udělat, udělal jsem ho až při odvozu dále v lese od domku. Takže opět taková rychlovka, nevím čím jsem si zasloužil přízeň Bohů.
Protože stále ještě není mimo mnou ulovených srnců nic více a čas neúprosně běží, vyrážím pokoušet štěstěnu do třetice, jak se říká – všeho dobrého či zlého. 

Zdroj: lovecke-forum.cz

#Kulovnice, Srnec, Příroda a myslivost, Napište svůj příběh, Příběhy, 

Lovecké zbraně. Dvoják je dvoják. Heym Jumbo kulový Dvoják. Ráže 600 Nitro Express 460 Weatherby Magnum. Lion attack hunting Safari Africa

Heym Jumbo Kulový Dvoják

Původní náboj dosahoval s 58,3 g těžkou střelou úsťové rychlosti 595 m/s, zatímco slabší verze přibližně 564 m/s. S energií střely na ústí 10323 J představovala silnější varianta na více než padesát let nejsilnější komerčně vyráběný náboj. 

Z tohoto piedestalu náboj 600 Nitro Express ustoupil až v roce 1958, kdy se objevila ráže 460 Weatherby Magnum.

Ráže 600 Nitro Express byla chápána jako jistota k zastavení slona, zvláště pak poraněného prvním, ne zcela podařeným výstřelem.
Dvojáky v této ráži používali profesionální lovci, přičemž jejich zákazníci, lovečtí turisté, bývali ozbrojeni opakovačkami v rážích 404 Jeffery, 416 Rigby nebo dvojáky kalibrů 470 Nitro Express či 500/465 Nitro Express.
Heym oživil proslulou tropickou ráži u svých opakovaček, jeho moderní dvojáky učinily další průlom, když se firma stala jedním z prvních výrobců, kteří začali dvojáky vyrábět sériově a tím výrazně snížili náklady i jejich konečnou cenu. U Heymů to začalo v roce 1981 výrobou modelové řady 88 v malých sériích.
Heym 88 se nejprve vyráběl v ráži 375 Holland & Holland Magnum.

Byl nabízen s modifikovaným bicím mechanismem Anson Deeley nebo s postranními zámky. V roce 1985 podnik přišel s modelem 88 Safari, který se vyrábí dosud až do ráže 500 Nitro Express. Zbraň je opatřena lůžkovým závěrem systému Purdey, tedy dvojitým hákem s prodlouženým podélným uzamykacím klínem. Třetím uzamykacím prvkem je prodloužení lišty mezi hlavněmi, které zapadá do výřezu v lůžku hlavní.


V tomto prodloužení je kruhový otvor, kterým prochází příčný čep. Tento třetí uzamykací prvek je nazýván podle svého vynálezce, birminghamského puškaře Greenera. Toto od počátku osvědčené a dnes klasické uspořádání bylo a je základem robustní a spolehlivé konstrukce. Žádné experimenty, solidní klasika.
Dnes stojí základní model 88 B Safari lehce pod 14 000 eur. To není pakatel, ale ve srovnání s cenami zakázkově vyráběných zbraní od puškařských firem, vyrábějících individuálně, je to citelně méně.

Dvojáky v superrážích 600 Nitro Express a 577 Nitro Express byly a dosud jsou zakázkovými výrobky.
Žádná malosériová výroba, která vše zlevní, ale výroba kusová na objednávku. Částka 50 000 euro v těchto případech není až tak neobvyklá. Záleží na značce. Čím vyhlášenější nebo spíše proslulejší, tím více se platí. Ale i zde přišel Heym s příjemnou novinkou-redukcí ceny.
Nejnovější přírůstek Heymovy rodinky dvojáků se jmenuje Jumbo, přesněji 88 B/SS Jumbo a je jakousi korunou nebo spíše třešničkou na dortu řady 88 B Safari. Vyrábí se na rozdíl od zbraní týchž ráží u konkurence v malých sériích. Předpoklad celkově nevelkého počtu vyrobených kusů, stejně jako výroba nového upraveného systému postranních zámků vedla k zdvojnásobení ceny oproti klasickému modelu 88 B Safari.

 Základní verze v ráži 600 Nitro Express stojí 30 400 euro, ale je to stále méně než individuální výroba třeba u vyhlášených fírem v Anglii. I tak je částka kolem 750 000 našich korun úctyhodnou investicí do nové, v zásadě minimálně zdobené zbraně. K dispozici jsou i ráže 470 Nitro Express, 500 Nitro Express a 577 Nitro Express.

To je možná také váš sen lidového myslivce.

Pracujte, učte se ,ať si jednou pořídíte flintu svých snů. Dnes jen fotografie a článek. Na videu Safari v Africe měli co dělat se lvem (lion) shlédněte video.

Čtěte více zde: →→   Optika a nastřelení lovecké zbraně  Lion Attack hunting Safari Africa


Zdroj: guns-info.cz

Myslivost a lovecké zbraně. Celopažbená kulovnice CZ2550 Full Stock.

CZ 2550 Full Stock
V ráži 8x57 IS je dostatečná a oblíbená účinnost při lovu černé.

CZ 2550 Full Stock
ráž 8x57 IS
celková délka (mm) 1055
šířka (mm) 80
výška (mm) 210
délka hlavně (mm) 520
kapacita nábojové schránky 4 náboje
hmotnost bez nábojů (g) 3300

Pro myslivce, kteří potřebují lovit černou zvěř je určena nová kulovnice celopažbená, obdivovaná a používaná zkušenými myslivci pro své kvality a použitelnost.

V ráži 8x57 IS je dostatečná a oblíbená účinnost při lovu černé.

Váhu zbraně zkusíme až před koupí, počítat i s váhou optiky zaměřovače s montáží.
Bez nábojů a optiky hmotnost 3 300 gr srovnejte se starými loveckými kulovicemi zn.Mauser.
Váha je důležitá, celkově s optickým zaměřovačem, montáží, náboji stačí k eliminaci zpětného
rázu jistě. Ještě dobrý široký řemen a můžete šoulat podle lesa s lehkostí. Na lov srnce to bude
asi síla. Příště tedy vhodné náboje a zkušenosti.
Přeji hezký pobyt v přírodě a úspěšný lov černé. Další články, fotografie a videa jsou zde: 
   
"Lovu zdar"
A myslivcům s vlastním myslícím orgánem (hlavou), s láskou k přírodě a myslivosti i úspěch v osobním životě.

Jaká je Konstrukce této lovecké zbraně?

CZ 550 Full Stock má osvědčenou konstrukci řady CZ 550. V ocelovém pouzdru závěru je válcový otočný odsuvný závěr Mauserovy konstrukce, uzamčený dvěma mohutnými uzamykacími ozuby do vybrání v předním čele pouzdra. Jak je známo, jedná se o zlepšenou uherskobrodskou modifikaci závěru kulovnice Mauser 1898. Závěr se ovládá tradiční klikou zakončenou kulovou hlavicí. Spoušťový mechanismus je vybaven napínáčkem a nehlučnou pojistkou na pravé straně pouzdra závěru. Nábojová schránka s odklopným dnem má kapacitu čtyři náboje. Za studena kovaná hlaveň, dlouhá 520 mm, je ukotvena v předním čele pouzdra závěru a celá její dolní plocha je chráněná dlouhým předpažbím. Na pouzdro závěru lze upevnit montáž s optickým zaměřovačem. Mířidla tvoří stavitelné hledí a muška chráněná ocelovým tunelem. Pažba je vyrobena z jednoho kusu kvalitního ořechového dřeva, má moderní pistolovou rukojeť, botku z pružné černé pryže, která tlumí účinek zpětného rázu na rameno střelce. Zdrsnění úchopových ploch má elegantní a moderní design. Na předpažbí a v dolní ploše pažby jsou ocelová poutka na nosný řemen.

Úspěšná středoevropská lovecká zbraň, obdivovaná zkušenými myslivci již léta a stále v ceně
i u starých zbraní pro lehké a příjemné nošení, ovládání a dostatečnou účinnost náboje.
Od českého výrobce Česká zbrojovka Uherský Brod.
Doufám, že má kvalitní ocel a nebude rezavět... Tak nastřelit optiku, vyčistit a vyrazit na čekanou!

Rudl černé  zvěře ve dne

Výklad k fotografii -

klikněte si a prohlédněte celý rudl černé zvěře, který vede v čele matka bachyně , následuje skupinka lončáků, selat a slabších jedinců...přesná hierarchie a výchova od přírody.
Spěchají za potravou podle lesa do kukuřičného pole. Nejvíce škody způsobí selata, rychle rostou.
Zkušený myslivec a dobrý člověk nikdy nevystřelí na matku bachyni , která vede a vybere slabší kus nebo sele. Lovec, pytlák a blbec střelí tu bachyni, proč? Velký cíl, snadno se trefí, hodně masa a ostatní selata a lončáky střelí příště snadno a lehce, jsou bez vodící bachyně bezradní a pobíhají ke zdroji potravy (vnadiště) i ve dne, když je hlad donutí.

Máma bachyně tak dává všanc svůj život a pozorujeme to v krytu na čekané, když se postaví
i lovci zcela volně a nekrytá, aby chránila selata a ostatní.
S blbci neuděláte nic, jsou všude a jsou jak obtížný hmyz, množí se řadou geometrickou a proto moudřejší ustupují... čtěte více zde.

Lovecký pes, příroda a myslivost tady...

Zdroj: Myslivost  a  Lovecké stezky autora