 |
| O tři dny později daňci začali rochat.... |
Neklid u dančí zvěře zvolna narůstal...
Přišel první říjnový den a já opět brzy odpoledne seděl na posedu ve stěně borového lesa sousedícího s asi osm let starou pasekou.Slunce se zvolna ztrácelo nad hřebenem a já jsem se s přivřenýma očima snažil celým tělem zachytit teplo jeho pro dnešek posledních paprsků. V takových okamžicích si člověk utřídí v hlavě všechny informace a prožitky, které přináší rodinný život i každodenní pracovní shon. Z klidného rozjímání mě vytrhly údery paroží a prudké pohyby mladého doubku. Ve vzdálenosti asi sto dvaceti metrů útočil daněk zběsile na bezbranného soupeře a připravoval se tak na blížící se souboje se svými druhy, s nimiž se v létě v klidu pastvil ve společné tlupě a z nichž se teď stali nesmiřitelní nepřátelé v boji o říjiště. Po několika minutách tento nerovný souboj skončil a daněk se zvolna vydal směrem k mému stanovišti. Chvílemi tak odkryl svou chloubu - nápadně světlé paroží dobré rozlohy ale přece jen slabších lopat s mimořádně vyvinutým palcem na pravé lodyze. Velmi dobrá trofej ale - říje ještě nezačala, nač spěchat, věřím že se setkám se silnějším.
O tři dny později daňci začali rochat, počasí bylo téměř ideální, říje velmi hlasitá. Všechny předpoklady úspěchu. Ale život už je takový - když to člověk nejméně čeká, přijde něco, co změní jeho plány. Onemocnění mého několika měsíčního syna a jeho pobyt v nemocnici pro mě znamenaly, že jsem deset dní nemohl do lesa.
Mezitím říje vrcholila, kamarád Jiří ulovil stříbrného daňka a i celý plán lovu daňků byl pro letošek splněn.
Nikdy bych nevěřil, jak rychle uběhne jeden rok lidského života. Znovu je tu konec léta, nástup podzimu a ve mně zase ten neklid a touha být den co den, za horka, zimy, deště, větru v honitbě. Přišel říjen, ale daňci ne a ne rochat. Přesto jsem je na svých toulkách lesem potkával, ale zase ne a ne narazit na toho "pravého". Jen četné říjné dolíky a zmrzačené mladé stromky svědčily o tom, že tady jsou. Až koncem první třetiny měsíce daňčí lásky jsem poprvé letos zaslechl zvuk, který literatura popisuje jako méně melodický než troubení jelena, ale mně tak libě znějící. Bylo to ale ráno, ještě za tmy. Jak pozdě a rozpačitě letošní říje začala, tak i pokračovala. Hlavní příčinou bylo snad velmi teplé a větrné počasí.
To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Znovu bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu.
Po rozednění jsem zvolna šoulal dubovým stojákem na hraniční cestu Vrchovou, která rozděluje pás listnatého lesa s převahou dubu a občasným podrostem náletových dřevin, který je spolu s orientací celého svahu na jih hlavní příčinou toho, že si jej daňčí tak oblíbilo. Asi dvě stě metrů za hranicí, v sousední honitbě, zarochal daněk, ale znovu jen velmi krátce. Usadil jsem se do kořenových náběhů mohutného dubu a poseděl ještě několik desítek minut. Daňci se neozývali, ale kdo se ozval byl můj žaludek. Rozmýšlel jsem co dál. Mohl jsem pokračovat celé dopoledne v šoulačce nebo se vrátit domů, najíst se a vyrazit do vzdálenější části revíru. Protože domů jsem to měl asi jen půl kilometru, vyhrála druhá varianta. Doma jsem posnídal a vybaven plnou kapsou jablek jsem se vydal znovu do revíru odhodlán zůstat v lese do setmění.
Už bych nespočítal, po kolikáté jsem stoupal na hřeben a šoulal směrem k Vrchům, po kolikáté jsem tady propotil košili. Míjel jsem důvěrně známá místa, s nimiž jsem se tak sžil a vždy se do nich rád vracím.
U ojedinělé skupinky stařičkých buků jsem jako obvykle po namáhavém výstupu odpočíval. Už po několikáté jsem četl v proskleném rámečku na kmeni největšího buku citlivě umístěnou pověst o hajném, kterého se zde před mnoha lety báli údajně všichni pytláci a jehož přezdívka vystihující obrovitou postavu dala jméno odvrácené straně lesa, která patří do sousední honitby. V myšlenkách jsem se přenesl v čase zpět a zkoušel si představit, jak zde žili naši předkové, co je trápilo a co jim přinášelo radost. Na chvíli jsem uvěřil, že okolní buky - ti němí svědkové s krásně hladkou světle šedou kůrou ke mně promluví, ale jako vždy si jen něco šeptali s větrem v korunách. Škoda, jak poučné by bylo jejich vyprávění! Zatroubení vlaku kdesi v dálce mě vrátilo do reality. Pokračoval jsem v cestě. Dnes už to ani nebyla šoulačka. Spíše jsem bezmyšlenkovitě, trochu otupěle a přiznám se, že nepozorně, kráčel lesní cestou, rozhodnutý usednout na posed na Lysé Hoře a čekat tam na rochání daňků. Když jsem odbočil z lesní cesty, přešel asi hektarovou paseku a vstoupil do mladé kmenoviny, ozval se intenzivním rocháním daněk. Opatrně jsem postupoval za jeho hlasem a asi po čtyřiceti metrech zůstal u stromu, protože jeho hlas zněl velmi blízko. Za několik okamžiků jsem zaregistroval pohyb v hustém podrostu, který je pro tuto část lesa tak typický.
Pohled dalekohledem přinesl vysvětlení. Kapitální říjný daněk s krásně krajkovanými širokými lopatami střídavě rochal a parožím likvidoval náletové dřeviny keřového patra. Postřehl jsem i několik kusů holé. Vzdálenost nebyla větší než sto metrů, ale pro hustý podrost se zodpovědně střílet nedalo. Daněk se začal zvolna vzdalovat. Mám jít za ním?
Ne! Trpělivě čekat na místě se mi vždy vyplatilo. Vítr je dobrý, cítím ho vát do obličeje, není kam spěchat. Vteřiny ubíhaly a přes teplé počasí mne začal prostupovat chlad. Uvědomil jsem si, že sedím na zemi jen v rozepnuté košili, svetr a loveckou vestu jsem odložil na zem. Opatrně jsem se oblékl. A v té chvíli - neumím a ani nechci si to vysvětlit jinak - můj děda hrající určitě své oblíbené taroky se sv. Hubertem se už nemohl déle dívat na mé snažení a přimluvil se za mne. Daněk se nečekaně oddělil od tlupy a vydal se směrem ke mně.
Dlouho jsem u něj stál s obnaženou hlavou a proč to nepřiznat - v očích jsem měl slzy. Nemohl jsem se nabažit pohledu na jeho mohutné paroží s širokými, krásně krajkovanými lopatami. Prosil jsem přírodu o odpuštění, vždyť jsem z jejího lůna vyrval tak krásného tvora na vrcholu jeho sil.
Za klobouk jsem zasunul úlomek, chvějící se rukou vložil daňkovi do svíráku poslední hryz a ještě jednou děkoval Dianě a sv. Hubertovi za nezapomenutelný zážitek. Vydržel bych tam stát hodiny, ale teplé počasí mě nutilo jednat, provést vývrh a zajistit odvoz daňka. Je symbolické, že jsem pro něj jel s Jiřím, který si neváhal na zbytek dne vzít dovolenou. Inu, dobrý přítel je jedna z nejcennějších věcí, kterou člověk může v životě mít.
Co říci závěrem? Trofej se svou bodovou hodnotou zařadila mezi "stříbrné", ale bylo to pro mě vůbec důležité? Jistě mě to těší a svědčí to o kvalitě chovu v naší honitbě, ale největší a trvalou hodnotou je pro mne vrcholný lovecký zážitek, kterým lov říjného daňka ve volnosti nesporně je.
Ne! Trpělivě čekat na místě se mi vždy vyplatilo. Vítr je dobrý, cítím ho vát do obličeje, není kam spěchat. Vteřiny ubíhaly a přes teplé počasí mne začal prostupovat chlad. Uvědomil jsem si, že sedím na zemi jen v rozepnuté košili, svetr a loveckou vestu jsem odložil na zem. Opatrně jsem se oblékl. A v té chvíli - neumím a ani nechci si to vysvětlit jinak - můj děda hrající určitě své oblíbené taroky se sv. Hubertem se už nemohl déle dívat na mé snažení a přimluvil se za mne. Daněk se nečekaně oddělil od tlupy a vydal se směrem ke mně.
Dlouho jsem u něj stál s obnaženou hlavou a proč to nepřiznat - v očích jsem měl slzy. Nemohl jsem se nabažit pohledu na jeho mohutné paroží s širokými, krásně krajkovanými lopatami. Prosil jsem přírodu o odpuštění, vždyť jsem z jejího lůna vyrval tak krásného tvora na vrcholu jeho sil.
Za klobouk jsem zasunul úlomek, chvějící se rukou vložil daňkovi do svíráku poslední hryz a ještě jednou děkoval Dianě a sv. Hubertovi za nezapomenutelný zážitek. Vydržel bych tam stát hodiny, ale teplé počasí mě nutilo jednat, provést vývrh a zajistit odvoz daňka. Je symbolické, že jsem pro něj jel s Jiřím, který si neváhal na zbytek dne vzít dovolenou. Inu, dobrý přítel je jedna z nejcennějších věcí, kterou člověk může v životě mít.
Co říci závěrem? Trofej se svou bodovou hodnotou zařadila mezi "stříbrné", ale bylo to pro mě vůbec důležité? Jistě mě to těší a svědčí to o kvalitě chovu v naší honitbě, ale největší a trvalou hodnotou je pro mne vrcholný lovecký zážitek, kterým lov říjného daňka ve volnosti nesporně je.
#Příroda a myslivost, Myslivecké menu, Zvěř, Zážitek, Motivace, Les, Jeleni, Daněk
