V Íránu jezdí neskutečná kvanta aut a motorek. Na poměr k počtu lidí je to sice stále méně než u nás, ale Íránci to zase doženou tím počtem lidí. Téměř veškerá produkce aut je domácí. Je tu několik značek. Ikonou Íránu je Paykan v několika jeho generacích. V té nejnovější připomíná poslední bolševickou Volhu (čtyřkvaltovou). Místním symbolem statusu je Iran Khodro – něco jako naše Octavia, nebo licenční Peugeot 406, vyráběný dodnes. Ten se dělá v super basic výbavě. Žádné airbagy ani ABS. Pohon má paradoxně na zadní kola. Kromě něj se vyrábí a prodává i 206. Kromě těchhle značek existuje ještě několik dalších, vyrábějící malá vozítka typu Hyundai Getz. Jedno z nich velmi nápadně připomíná Renault 5, tentokrát ale pod místním názvem. Motorky si mohou obyčejní smrtelníci pořizovat jen do objemu 125 ccm. Silnější stroje můžou používat jen policajti. Stopětadvacítky ale v pohodě stačí na odvezení čtyřčlenné rodiny nebo deseti krabic nákladu.
S autobusy je to tu podobné. Jsou tu kvanta starých Mercedesů, které Německo mohly brázdit tak někdy v 60, 70 letech. Tady byly zřejmě licenčně vyráběny donedávna. Dále licenční Volva a Scanie, ty už vypadají velmi moderně.
Benzín mají paradoxně Íránci jakoby na příděl. Mají tu totiž sice kvanta ropy, ale málo zpracovatelských rafinérií. Obyčejný smrtelník dostane tedy na měsíc kvótu 100 litrů. Benzín v rámci kvóty si kupuje za 2 kč litr. Nad kvótu o polovinu dráž (to už je vážné).
Pump je velmi málo, typicky v každém městě jedna nebo dvě, na dálnicích po padesáti kilometrech a stojí před nimi dlouhé fronty. Majitelé všech našich tédéíček, by tu zažívali ráj na zemi. Nafta tu stojí necelých 30 haléřů za litr. Pump kde je k dostání je ještě méně než benzínových.
V nehodovosti jdou Íránci nejhorší na světě. Není divu, jezdí se tu naprosto živelně. Íránec na motorce, byť veze manželku a mezi sebou mají namačkané dvě děti nikdy nepoužije přilbu. Viděli jsme jich pár co jí alespoň měli, i když ji jen vezli na řidítkách (pravda – když začalo pršet, přileb přibylo). Íránec se zpravidla nepásá, zadní sedadla sice pásy mají, ale už nemají spony do kterých by se zapnuly. Íránec rozsvítí až tehdy, kdy opravdu nevidí na cestu. Ve městech je zpravidla veřejné osvětlení, takže se po ulicích v noci prohání spousta naprosto neosvětlených motorek a paykanů.
Při míjení mimo město se Íránci navzájem problikávají dálkovými světly, „aby o sobě věděli“. Neustále na sebe troubí, není to ale ono agresivní troubení v českém pojetí, v podstatě jsme na silnici neviděli lidi se rozčilovat. Červená se trochu dodržuje, až na motorkáře, kteří se (v noci neosvětlení) proplétají skrz proud aut jedoucích na zelenou.
Přecházení ulice je vcelku adrenalin. Proud aut a motorek nikdy nepřestává a chodec musí ukázat svoje odhodlání přejít, jinak se nikdy nikam nedostane. Když člověk dá najevo, že to myslí vážně a pustí se do silnice, auta ho začnou objíždět tu zprava, tu zleva, někdy dokonce přibrzdí a člověk se zpravidla dostane tam kam chce.
Zdroj:T.M
