 |
| Fotografie v momentu vypráví svůj děj přirozenosti |
V mé speciálně pedagogické praxi
si často připadám jako Exupéryho Malý princ a děti vnímám jako skeptické lišky, které touží po pozornosti prince, hledají lásku a pochopení či porozumění, ale neumí tu potřebu vyjádřit a tak instinktivně utíkají a potřebu pozornosti vyjadřují negativním chováním. Liška malého prince prosila, aby ji ochočil, ale aby byl trpělivý a distancovaný, aby neohrozil potřebu svobody a i když se bude zdát, že ona nemá zájem, ona bude vnímat jeho pozornost a pokud princ nebude mít snahu násilně se k lišce přiblížit, ale bude se jen opatrně přibližovat a bude pasivně k dispozici, příjde čas, kdy liška ho aktivně vyhledá.
A tento přístup jsem aplikovala u chlapce, který je postrachem všech pedagogů. Nezřízená střela, neochočitelné dítě, které zoufale touží po pozornosti a dělá vše proto, aby získal pozornost, bohužel velmi negativně. Provokuje a vykazuje nebezpečné chování a jednání a užívá si pozornosti dospělých, kteří ho napomínají a honí ho, když utíká ze třídy nebo strká hračky do pusy. Chlapec je neverbální a neumí vyjádřit své pocity a emoce efektivně a má naučené vzorce chování, které mu dají přísun dospělé pozornosti, ale jsou naprosto neproduktivní.
A stačilo ignorovat jeho negativní projevy a jen být. Když zjistil, že ho nikdo nepronásleduje a nesleduje, začal opatrně vyhledávat dospělé. Sedla jsem si do nafukovacího kruhu (nenápadně jsem ho sledovala) a on ke mně přiskočil a objal mne a za pár sekund utekl. Začla jsem si hrát s hračkami a on z povzdálí sledoval, co dělám a připojil se. Ale v momentě, kdy jsem mu začla dávat instrukce, utekl. To bylo příliš. A tak jsem začla praktikovat trpělivý přístup malého prince. Ukazovat pravidelný zájem, vlastní prezenci a nenápadnou přízeň. A po dvou měsících je znatelný pokrok. Poruchy chování jsou menší, dítě postupně získává důvěru v dospělého, který ho akceptuje a k ničemu ho nenutí. A každý den je významný pokrok.
Já si hraju s hračkami, on mě sleduje a připojí se a já opatrně mlčím, hraju si vedle něj, on mě imituje a já se raduju.
 |
| Pouliční sestavy potencionálního děje |
A včera jsem si (schválně) "četla" jeho oblíbenou knížku, on mne pozoroval a pak se odvážil přisednout si ke mně, uchopil moji ruku a ukazoval na řádky textu a chtěl, abych mu předčítala. A dnes (další pokrok) mne už sám vyhledal, přinesl mi tu knížku, sedl si mi na klín, objal mne a ač neverbální, pokoušel se verbalizovat či vokalizovat slova textu.
Ta malá neverbální liška, která nedisponuje efektivními sociálními schopnostmi, prostě pochopila, že malý princ je trpělivý, milující, neohrožující a tak se mu opatrně přibližuje každý den víc a chce jeho přízeň a vedení.
(A chlapec netuší, že jeho fotku mám doma na ledničce a že na něj myslím, že ho mám autenticky ráda a každý den se na něj těším a vím, že má obrovský potenciál, který určitě rozvine, ač mu příroda nadělila spoustu nesnází...)
Bradley
