Byt či dům to je oč tu běží aneb stárnutí s vazbou k důvěrně známému prostředí

Domov je pro staré lidi je místem životního bilancování 
       a v tomto významu je osobním domovem.

  Ve vztahu ke stáří je „domov maximalizovaná autonomie“  

Potřeba seniorů setrvat ve „svém“, důvěrně známém prostředí je považována za adaptivní rys stárnutí . Čím déle lidé v místě žijí a hromadí biografickou zkušenost, tím silněji se zde cítí být zakořeněni. Nejde pochopitelně jen o obeznámenost a citovou vazbu ke geografickému, resp. fyzickému prostoru, ale zároveň o sousedství − pospolité vztahy, které se v průběhu sociální interakce v místě, na bázi sdíleného bydliště formují.
Z hlediska gerontosociologického jsou podstatné obě jeho stránky, tzn. vztahová i funkční. Z empirických
výzkumů je zjevné, že sousedství může představovat ve stáří nezanedbatelný zdroj sociální podpory. Byť ze své podstaty, má spíše charakter výpomoci v situacích, kdy se nedostává sil rodinné domácnosti.
Pocit přináležitosti jedinců k určité lokalitě, sousedství je sycen především vazbou k domovu. V jeho základech opět leží fyzický prostor − přístřeší. Domov vyjadřuje a přesahuje osobnost, pojí se k němu hodnoty individuálního bezpečí, soukromí, nezávislosti, pro staré lidi je místem životního bilancování − a v tomto významu je osobním domovem. Coby místo sdílené se signifikantními druhými či v případě seniorské rodiny „prázdného hnízda“, vdovců a vdov sdílení vzpomínané, znamená sociální domov. Uvedené tři významy domova se proplétají a krystalizují v celkový smysl bytí v místě − experiential place integration . Powell Lawton ve vztahu ke stáří zdůraznil, že „domov je maximalizovaná autonomie“. Jedinec zde, jak vysvětluje Kenneth Doyle, totiž může a nemusí prokazovat svoji kompetenci, může jej mít pod kontrolou a stejně tak na kontrolu rezignovat a např. otevřeně vyjadřovat své emoce.

Změny, které stáří obvykle provázejí, mohou ohrozit schopnost seniorů zůstat a zestárnout v místě. Četné studie dokládají psychická a sociální rizika vymístění spojená se ztrátou důvěrně známého prostředí bytu, domu, sousedství a nezřídka i mnoha věcí, které staří lidé potřebují, jež definují jejich osobnost a činí
život smysluplným. Typologie stěhování, vycházející z přezkoumání empirických prací na dané téma, naznačuje vliv charakteru a důvodů relokace. Problematický se především jeví nedobrovolný přechod do trvalé ústavní péče vyvolaný zásadním omezením fyzické soběstačnosti (dependency move).

Relativně méně závažné zhoršení zdravotního stavu a potřeba občasné či dočasné pomoci vede k přestěhování do blízkosti bydliště dospělých dětí, popřípadě do jejich domácnosti − v zájmu podpory osobní nezávislosti (independence maintenance move). Podstatně odlišná je migrace vedená svobodným rozhodnutím zlepšit podmínky svého bydlení, resp. života ve stáří.

Další články o stáří a stárnutí jsou na webu Medicina zde: Myslete pozitivně a žijte déle.
a také tady:  Stáří a pozitivní vztah k životu.

Zdroj: Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2008, Vol. 44, No. 2: 401–421

Život ve stáří Domov Zdraví Pomoc Migrace Bydlení Ústavní péče Senior Vazba k domovu Gerontologie Sociologie Bilancování Sociální podpora.