Íránské pohledy kolem večerní bohoslužby |
Včera (2008 Irán) jsem udělal svojí první telefonickou rezervaci hotelu v Qomu v perštině. Stačily k tomu dvě slova: „fárda“ – zítra a „do“ – dvě. Můj protějšek znal night a tím jsme to dali dohromady. Trochu mě strašilo, když děda taxikář v Kášánu říkal, že je v Qomu svatá pouť. Do města jsme přijeli v 9 večer. Bylo úplně ucpané lidmi a auty všude davy prodírající se přes sebe. Když jsme se prodrali do hotelu, vítala nás cedule „we have no empty“. Zkrátím to; hoteliér sice rezervaci pochopil, ale pak na něj všichni okolo mluvili a on pak usnul a zapomněl na ni. Když obvolal všechny ostatní hotely ve městě a zjistil, že jsou všechny úplně plné, ubytoval nás ve své direktorské oficíně. Vyrazili jsme do města a teprve v ten moment jsme pochopili, kam jsme se to vlastně dostali.
Duchovní |
Chvíli jsme bloumali sem a tam, koukali se na řady modlících se muslimů a snažili jsme se zahlédnout hrobku. Třpytila se v jasné záři sodíkových výbojek, bohatě zdobená a vykládaná zrcátky. Na jednom z vedlejších nádvoří komplexu se ozývaly náboženské chorály. Šli jsme tam, sedli si a dělali neviditelné. Pak to přišlo. Dav asi 300 lidí obcházel nádvoří a jako v tranzu vykřikoval tryznu za imáma.
V centru davu bylo nějakých 50, 100 lidí, kteří si rytmicky bušili vší silou do hrudí. Jak v extázi skákali do rytmu tryzny a mlátili se do hrudi až to dunělo. Stáli jsme a koukali na to jak omámení. Chlapi pořád dokola vykřikovali tu tryznu, a každou chvilku vystupňovali novou vlnu šíleného bušení si do hrudi, které vždycky trvalo tak půl minuty. Byli přímo před námi a obřad jako by nebral konce. Byla v tom davová psychóza, ale zároveň si nás nikdo nevšímal a necítili jsme se nijak v nebezpečí. Nikdo nám ani nedával najevo, že tam nemáme co dělat. Pak jsme se dozvěděli, že bušení do hrudi znamená symbolické sdílení imámovy bolesti. Šli jsme se kouknout na další nádvoří paláce a cestou jsme bohužel narazili na dalšího velmi snaživého strážce, který nás, coby nemuslimy, vyhodil. Šli jsme se ještě trochu projít. Bylo poměrně pozdě v noci, lidé se ukládali ke spánku všude možně okolo chrámu, na chodnících, na ulici. Spousta z nich měla s sebou malé děti nebo i mimina. Říkal jsem si, že jsme nakonec nemuseli direktora tolik dusit skrz tu jeho kancelář, někdo by nás určitě vzal k sobě na deku.
Íránská dívka |
Tvrdil, že nám zodpoví jakékoliv otázky a vyptával se nás co jsme zač a jak vidíme Írán. Strávili jsme s ním asi hodinu a nakonec jsem nabyl dojmu, že to byl nacvičený postup jak elegantně uklidit zevlujícího turistu. Když jsme naznačili, že půjdeme, vybavil nás dárky – svěceným cukrem a karamelem, knihou o islámu očima člověka západní kultůry a časopisy pro mladé popisující průběh íránského mírového jaderného programu, konverzi mladé Kanaďanky k islámu a obsahující doporučení kterak vychovávat děti. Poté řekl pohůnkovi ať nás doprovodí k východu. Naštěstí se nám podařilo se mu v davu ztratit, takže jsme na hlavním prostranství před hrobkou mohli ještě nějakou chvíli sledovat různé skupinyprovozující tryznu za zemřelého imáma.
Obřady byly velmi emotivní a i v nezaujatém člověku zanechaly hluboký zážitek. Způsob jakým muslimové uctívají svoje zemřelé náboženské idoly není myslím v Evropě příliš k vidění. Těla zbitá dlaněmi nebo řetězy do ruda, pláč a slzy a extatické vykřikování žalmů si budu asi dlouho pamatovat. Byť bylo v tom všem spousta davové psychózy, předvádění se a manipulace.
Spousta lidí nás od Qomu zrazovala – nic tam není, jen spousta mollů a bubáků v čádorech, co tam budete dělat. Ale my se tam naštěstí ocitli v ten správný čas.
Zdroj: cesta po vzdálené zemi