 |
| – tahají oslíky obtěžkané všelijakým nákladem |
Ocitli jsme se v ospalém městě, kde nikdo nikam nespěchá, siesta trvá déle než jinde, a když je pátek (tzn. neděle), tak na ulici nepotkáte ani myš. Hlavní atrakcí města jsou „historické domy“ – několikapatrové, více či ještě více složité komplexy, které byly postaveny před cca 300 lety. Každý obsahuje uzavřené nádvoří s bazény a fontánkami, spoustou verand, patios a okrasných zahrad. Interiéry i exteriéry jsou velmi bohatě zdobené freskami, malbami, vykládanými okny a vyřezávanými dveřmi. Domy jsou postaveny (jako snad všechno z té doby v Íranu) z nepálených cihel a poslední době jsou díkybohu opravovány, renovovány a zpřístupňovány lidem. Nedaleko těchto domů sloužily i historické lázně – krásně vyzdobené kachlíkové interiéry, spousty bazénků a fontánek, ohřívárna vody, všechno fungující pouze díky samospádu. Velmi zajímavé bylo dostat se na střechu těchhle budov. Střechy tvoří různě vlnité, kopulovité plochy, které přecházejí jedna do druhé. Na kopulích jsou někdy větrací věže a věžičky, kudy zevnitř unikal teplý vzduch. Kopule mají většinou na vrcholu otvor, kterým dovnitř proniká světlo (a člověk kouká, nad kterou místností zrovna je).
Druhý den jsme jeli do Abyaneh – malé a malebné vesničky v horách, asi 2400 m vysoko. Vesnička je postavená z cihel z červené hlíny, všechno je tam tmavě rudé, včetně vzorů na krojích místních babek. Domky jsou nalepeny jeden na druhý, a celá vesnice je na úpatí hory skoro 4000 m vysoké. Impozantní pohled. Byť se místní snaží žít pořád svým životem – tahají oslíky obtěžkané všelijakým nákladem, pěstují a suší nejrůznější ovoce, přesto je vidět že hordy turistů (jak cizinců tak místních) dělají své. Íránci si tam kupují a renovují domky aby měli kam utéct z Teheránu a nikdo zřejmě nekontroluje, co se s domkem při „modernizaci“ děje. Přes víkend a o svátcích se vesnice naplní lidmi, přes týden v ní zůstává jen pár babiček a dědů.
Zdroj: T.M.
