Kůň (Equus caballus) je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Po několik tisíciletí lidské historie se koně používali především pro přepravu. Od 20. století se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň označuje samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá hříbě.
Věda zabývající se koňmi je hipologie.
Historie vývoje koně:
Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Přewalského a Tarpan, který byl lidmi vyhuben.
Kůň v současnosti:
V minulosti byl kůň tažným zvířetem,
V současnosti se kůň využívá převážně pro zábavu a také (v podstatně menší míře než tomu bývalo minulosti) i pro práci. Přestože jeho pracovní využití je čím dál tím menší, stále se využívá například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) zejména v centrech historických měst. Setkat se s nimi lze i v cirkusech. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví - jednak k výrobě očkovacích látek a sér a dále také také k hipoterapii.
Moudro pro dnešní den:
Rodina a starý člověk
V životě každého člověka hraje svou nezastupitelnou roli rodina. Vícegenerační rodina se v prostředí vysoké zaměstnanosti žen rozpadla. Mezigenerační vztahy prarodičů a dětí jsou v důsledku bytových problémů, odlišnosti životního stylu a vysoké zaměstnanosti žen ve většině případů porouchané. V rodinách je častým zjevem sociální napětí. Zvýšená péče o člena rodiny, který potřebuje pro svůj věk pomoc, klade na rodinu materiální i psychické nároky, zasahuje podstatně do jejích plánů a staví se do cesty jejím cílům.
Přes všechny kritické postoje k dnešní rodině je nutné přiznat, že i dnes přetrvávají ve většině českých rodin emoční pouta. Ukazuje se, že rodiny zabezpečují v 96% péči o své staré, nepohyblivé a bezmocné členy samy. Právem se říká, že péče rodiny je ve stáří nezastupitelná.
Péče rodiny o svého starého člena je však možná pouze při současném splnění tří základních podmínek:
Je nutné aby rodina chtěla pečovat. Zde je důležitá především motivace, která je ovlivněna morálními kvalitami rodiny, procesem rodinné mravní výchovy, žebříčkem hodnot a pod.. Péče musí mít nejen etický základ, ale musí být také s pochopením přijímána. Je nutné jí podrobit denní režim rodiny a to není vůbec jednoduché. Každá generace by si měla uvědomit, že přirozené člověku je dvakrát za život péči přijímat a dvakrát dávat.
V současné době začíná stárnout první generace "jeslových dětí" a bude zajímavé, jakou měrou budou ochotné svým rodičům vrátit co sami nedostaly. V řetězci generací však jistě nezemřelo přísloví: "Jak ty se zachováš ke svým rodičům, tak se jednou děti zachovají k tobě!" Rozhodně není v pořádku stav, kdy rodiče stále pomáhají dospělým dětem. Je třeba nechat děti lidsky zrát a uvolnit si ruce pro péči přestárlým rodičům.
Dále je nutné, aby rodina mohla pečovat. Možnost pečovat je nejvíce ohrožena vysokou zaměstnaností žen. Sociální dopad vyvázání jednoho člena rodiny z pracovního poměru je nemalý a pro většinu rodin neuskutečnitelný.
Poslední podmínkou je nutnost, aby rodina uměla pečovat. Je nutné se naučit jednoduché i odborné přístupy k péči, aby rodinný příslušník z psychického i fyzického hlediska pečovanému neublížil. Je však na druhou stranu nutné si při péči stále zachovávat určitý odstup od situace, protože "nadměrná" péče může být velmi škodlivá pro obě strany.
Kůň jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem (srbské přísloví)
Zdroj:cs.wikipedia.org
www.bludicky.webpark.cz (fotogalerie)
