 |
| Skáče vysoko - po setkání s deprivantem... |
Dvoudílná kniha Život s deprivanty (I. Zlo na každý den, II. Základy stupidologie) navazuje navazuje na knihu Vzpoura deprivantů z roku 1996, která vyvolala mimořádný a překvapivý ohlas. Vytrvalé žádosti o nové vydání vedly autory k jejímu novému zpracování - kniha Život s deprivanty informace obsažené ve Vzpouře deprivantů rozšiřuje, prohlubuje, proměňuje i opouští úměrně vývoji vědeckého poznání v letech, které od vydání Vzpoury uplynuly. Autoři se i nyní pokoušejí odpovědět na otázku, proč příslušníci druhu života, jenž sám sebe pojmenoval Homo sapiens sapiens (Člověk moudrý moudrý), dokáží být tak patologicky destruktivní a s veškerou, někdy geniální inteligencí tak stupidní a iracionální...
Já si myslím, že nejhorší je, když se srazí nebo i jen najdou dva blbci, zvláště ti aktivní…
Zcela vážně:
I. Zlo na každý den
V čem spočívá ta drtivá ničivost srážky s blbcem? Asi v tom, že jeho jednání i myšlení jsou nepředvídatelné, nebo že jeho hlavní motivy jsou pro nás až někde naspod našeho žebříčku, anebo že blbci postrádají čitelnou spojitost mezi činy a příčinami, že jejich cíle leží někde, kam nás ani nenapadne mířit, že očekávají od druhých něco, co druhé ani nenapadne, atp.
Jak porozumět tomu, když někdo jedná tak, že zůstává (náš) rozum stát? Že v situaci, pro kterou platí běžné zásady slušnosti, v níž jsou poměrně jasné i podmínky a cíle, někteří lidé jednají stupidně?
Nadávka „blbec“ se týká jednak lidí neinformovaných, ignorantů, jednak lidí myslících jednajících vadně. S neinformovaným se sice srazíte, ale náprava je snazší. Pokud je zároveň i stupidní, bude se bránit tomu, aby se něco dozvěděl, nebo abyste ho právě vy poučili, aby snad vypadal, že něco nevěděl, a tak radši dá přednost nevědět dále, atp. Stupidní jednání je to, které přes dobrou možnost informovaného a racionálního promyšlení postupuje ve jménu nějakého omezeného cíle nerozumně, škodlivě pro druhé, pro věc.
O tom, co je to stupidita, a co není, jak jí rozumět, v čem je pochopitelná, nebo dokonce pro určitou skupinu lidí užitečná, se můžeme dozvědět z knížky Františka Koukolíka a Jany Drtilové Život s deprivanty – v druhém dílu knihy s názvem Základy stupidologie.
V nich se dočtete opravdu mnoho a užitečného o tom, co nás vede k racionálnímu nebo neracionálnímu jednání, kde se bere tendence jednat sobecky nebo skupinově sobecky.
Jsou v ní výborné kapitoly o propagandě a reklamě, o logickém a kritickém myšlení, o nejčastějších prohřešcích proti racionálnímu uvažování, ale taky výtečné kapitoly o tom, co je a není věda a čím nás která klame i informuje – vše s velmi výstižnými příklady z dnešního života i z historie. Moc užitečná je část Užitá stupidologie – o tom, jak se myslí nebo nemyslí o vážných tématech, jako je bída, hlad, násilí, válka.
Je to kniha, kterou by měl pročíst každý učitel.
Vždycky, když se někde otevře internetová nebo jiná diskuse o násilí ve škole (nemyslím šikanu, ale rvačky, útoky, ničení), s hrůzou sleduji, jak účastníci rovnou uvažují o tvrdé represi a krutých sankcích a hned po nich volají. Chápu to, protože z násilí jde strach, u dětí tím větší, že jsme na ně krátcí – české dítě do kriminálu nezavřou. Zároveň jistě nechceme nechat děti a celý národ sklouznout do nějakého mafiánského Chicaga třicátých let minulého století nebo Ruska dnes.
Ale myslím si, že dříve, než věnujeme mnoho času a úsilí tomu, abychom vymysleli, jak násilí ve škole potlačit, musíme věnovat víc času tomu, jak násilí předcházet – a to zcela zásadně. Právě pro myšlení o násilí a jeho prevenci jsou Drtilové a Koukolíkovy knížky moc užitečné.
Kdykoli se mluví o americké střelbě ve školách, pozoruji, jak málo jsme informovaní.
Kdo by chtěl vědět více o jejich psychologickém pozadí, moc doporučuji číst F. Koukolíka a J. Drtilové Život s deprivanty I . V prvním díle jsou totiž analyzovány případy školní střelby (a jejich pozadí také!). Je to i pro nás moc přínosné čtení. Nejčastěji střílely děti, které byly významně zanedbávány okolím – nedostávalo se jim uznání, nikdo si jich pro jejich „šedivost“ moc nevšímal, hlavně rodiče a spolužáci ne, takže jejich náhlé emoční pohnutky nebo úchylky nebyly vždy to hlavní, co ke střelbě vedlo.
K potlačení agresivity u dětí (je pro ně normální, pro každého z nás, ale nenormální je, když vítězí…) pomáhá vyrovnané prostředí ve škole: když se každý dostává ke slovu, nikdo není ponižován a odstrašován. K tomu ale musíme opravdu umět moderně vyučovat (moderně vyučovali i před 50 lety mnozí učitelé např. v malotřídkách…).
Prevenci můžeme stihnout, než se u nás tvrdé násilí rozběhne opravdu hromadně. Určitě s ní začínají paní učitelky na 1. stupni tím, že ovládnou demokratické strategie ve výuce. Kdo absolvuje kurz RWCT , neměl by se spokojit jen s tím, že se naučil „mnoho nových metod“ – to asi nedával v kurzu moc pozor… Patrně také pře-myslel sebe, svůj vztah k žákům a svou výuku. Pak asi při svém plánování hodiny opravdu myslí na to, jakými konkrétními metodami, jakým uspořádáním skupin, jakými pravidly zařídí, aby se všechny děti mohly učit a nikdo nebyl zatlačován a doháněn k zoufalé nebo zpupné agresi.
Z toho, co jsem z Koukolíkovy knihy pochopil, usuzuji, že máme děti brzy naučit vyslechnout druhého, snášet to, že jiní si myslí a chtějí něco jiného, ale hlavně že jim musíme dávat možnost získat sebevědomí.
Většina lidí u nás podrážděně zareaguje: „Mají toho sebevědomí až moc!“ Už to ukazuje, jak málo se o sebevědomí a jeho pěstování u nás ví a jak málo se s ním pracuje ve škole. Sebevědomí musí být podložené sebeúctou, a ta může plynout jedině z poznání, že jsem člověk s lidskými právy, která mi nikdo neupírá (včetně práva na omyl a chybu), dále že umím leccos, co jiní oceňují, že zvládám si vytknout cíl a dojít k němu, a také že obstojím mezi druhými – a z toho už plyne, že součástí sebevědomí je i odpovědnost.
O takovém sebevědomí se bavme. Takové je kontrolované zevnitř. Není ovšem snadné ho vypěstovat u dětí, jejichž rodiče jsou sami nafoukaní nebo zlí frackové, nebo jejichž učitelé jsou zpupní, nebo naopak ustrašení či líní (takových je – bohužel – taky velké množství, i když na 1. stupni asi poněkud méně). Ale co jiného nám zbývá než všemi silami pracovat směrem ke kultivovanosti a proti hulvátství a agresivitě?
K pěstování zodpovědného sebevědomí ale musíme dávat dětem hodně volnosti k práci – aby mohly zakusit nezodpovědnost a její následky. Ale hodně škol si plete zodpovědnost dítěte a učitele: dítě nedonutíme, aby bylo zodpovědné za to, co si samo nemohlo rozhodnout, vybrat! My taky nesnášíme, když nám ředitel něco nařídí, a my za to pak máme odpovědnost. Jen si vzpomeňme na to, jak učitele ohrožují rodiče, když nepřipraví jejich děti na úplně slabomyslné přijímací testy na střední školu. Proč za to mají nést odpovědnost učitelé na ZŠ, kteří naučili dítě spoustě inteligentních dovedností a poznatků, ale nenacpali do něj slovník českých vladyků atp.?
Učitelé, kteří prošli kurzy Kritického myšlení , Dokážu to? nebo Začít spolu , si celkem souhlasně pochvalují, že v jejich třídách se agresivita dětí vytratila. Dali totiž dětem nástroje, jak jednat bez útoků: od 1. třídy mají pravidla, která si samy píšou, mají i sankce a postupy nápravy, které si samy určily. Naučily se ta pravidla hledat a formulovat, takže to mohou použít i později – na 2. stupni, na jiné škole, která jim ale často vnucuje úplně mrtvolný „školní řád“, v němž například nebývají žádná pravidla pro učitele! Někde se nad tím učitelé ani nepozastaví. Nevšimli si?
Začátek je i ve škole a co rodina ?
Byla dřív slepice nebo vejce ? Kde začít ? Jistě najdete odpovědi při četbě článků a knih Františka Koukolíka....jen začít, to je nejtěžší.
Warning: Vstup do úvah a terminologie jen na vlastní nebezpečí !
Zdroj: Kritické myšlení.cz Koukolík,Drtilová: Život s deprivanty
I. Zlo na každý den, II. Základy stupidologie
