 |
| Co je to tchyně? |
Trest: Co je to tchyně? Boží trest za to, že sis vzal její blbou dceru.
Mohu vám říct, že moje tchyně je naprosto ideální tchyně,” chlubí se muž ve společnosti.
„Jak to?”
„Ještě jsem neslyšel vtip, který by na ni neseděl!”
Víte, co z vás udělá tchyně svými častými návštěvami? Bezdomovce.
Tchyně je: Moudrá, spravedlivá a uvážlivá žena, která dává svou vysoce inteligentní, sečtělou, pracovitou, skromnou, ctnostnou, poctivou a ambiciózní dceru úplně cizímu, nevzdělanému, negramotnému, línému a rozhazovačnému nemravovi, aby s ním mohla zplodit to nejdokonalejší dítě na světě.
Teď vážně, tchýně samy hovoří o svém životě a postojích:
Špatná tchýně je prostě ta, která nechápe, že pro snachu je úplně cizím člověkem..Pokud se k tobě nechová s respektem, to jako k opravdu cizímu člověku, jehož byt, výchovné metody, vaření a já nevím co ještě musí mít v úctě, ale bere tě jako dceru, kterou je nutno vychovávat, předělávat a vůbec umravňovat, bude to skřípat pořád a chvilkové pauzy podobné téhle budou výtaným oddechem.
Tchýně na straně ženy:
V sobotu jsme byli na chatě, syn chtěl jít pouštět žabičku do potoka, zrovna jsem si zapálila cigaretu, tak jsem požádala manžela, ať jde on, že ho vystřídám. Nechtěl, tak jsem šla já. U vody jsem synovi min. 3x zopakovala, že se nesmí do té vody lézt, že musí stát na břehu, jenže za chvíli pustil žabičku moc daleko, natáhla jsem se pro ni a šup, už byl po kotníky v potoce.
Tchýně mi začala šíleně nadávat, že to je MOJE vina, protože tím, že jsem měla v ruce cigaretu jsem nemohla dávat pozor na kluka - blbost, protože ve chvíli, kdy tam vlezl jsem chytala žabičku a kluka na vteřinu spustila z očí, což by se stalo jak s cigaretou, tak bez ní. Že jsem hrozná matka, jako ty, co ona vidí na pískovišti, co pořád jen žvaní a dětí si nevšímají, že jsem jako moje máma, která šla v mém roce pracovat a mě nechala na krku babičce, atd. atd. Když jsem synovi řekla "trdlo", tak mi dokonce pravila, že jsem na něj SPROSTÁ.
Podotýkám, hlídají mi kvůli práci, ne kvůli zábavě, když chci někam jít večer, musím shánět někoho jinýho, protože tchýně zábavu "neuznává", to je "nemravný". A dělají to dobrovolně, jsou oba v důchodu a v Praze se nudí. Tak půl roku z roku jsou na chalupě. Kdykoli jim nabídnu, že si hlídání vyřeším jinak, tak je oheň na střeše, to by stálo peníze, oni to přece udělají rádi zadarmo.
OK, ale fakt si nemyslím, že by bylo správný mi před synem takhle nadávat - nemluvě o tom, že ZA NIC, jim by se stalo přesně totéž, jenže když něco udělám já, tak jsem ta nejhorší. Když ho oni vrátí odřenýho od sněhu nebo jednou z roseknutým rtem, tak je to v pořádku. Když mě udělá dva kroky do potoka, tak by na mě volali sociálku.
Já jsem dospěla do stádia, kdy jsem (právě proto, že manžel to uměl tchyni podat citlivěji) to nejdříve chtěla po manželovi, on už začal být alergický a tak jsem pochopila, že je těžké být mezi dvěma mlýnskými kameny. Začalo to bohužel strašnou scénou, kdy prostě zvítězily emoce a moc se za to stydím. Bylo to po náročném dlouhém víkendu - tři čtyři dny, kdy už jsem byla na pokraji sil a večer řekla, že jdu nakoupit, abych se dostala alespoň na chvilku ze spárů tchyně, která se rozhodla, že jsem tu pro její osobní obveselení, bylo toho víc, no a ona na mne spustila, že takhle se k ní chovat nemohu (nic jsem jí neudělala, neřekla, přiznávám, že jsem se možná tvářila, ale bylo toho na mne už moc), chvíli před tím mi ruply nervy a manžel mne plačící utěšoval v ložnici, pak jsem se vzchopila a rozhodla se že se půjdu uklidnit a vydýchat ven právě na ten nákup (navíc jsme opravdu potřebovali koupit večeři). No na její plačtivý výbuch už jsem prostě neměla sílu reagovat s nadhledem a opravdu to kříslo.
Křičela jsem, že jsem doprčic velká holka, dvacet už mi bylo (a je tomu opravdu hodně dlouho), svojí domácnost už mám od svých 17-ti a to dítě je moje a vychovávat a krmit ho budu podle sebe. Ona dostala taky hysterický záchvat, no pěkné to nebylo. Křičela, že má jenom nás, že už tady nechce být, že raději umře, zasebevraždí se, má slabé srdce,... Ve mně se to hromadilo deset let, kdy jsem nic neříkala. Ale od té doby jsem se zařekla a když mně něčím naštve, tak to opravdu hned (nebo po rozdýchání) povím - bez emocí. Už to v sobě nebudu kumulovat. Její hysterie samozřejmě následuje. Už jsem psala že je klasický případ citového vyděrače. Ale doba naštvání se zkracuje a vypadá to, že je to na dobré cestě. Už si nepřipadám jako v pasti bez jediného východiska.
