A M E R I K A Svoboda a Kultura doby USA freedom

Americké spojené státy

Kultura versus svoboda bytosti

Kulturu si sami utváříme a zároveň jsme jí sami ovlivňováni. Kultura není nic vrozeného. Jde o dlouhodobý proces utváření mnoha generacemi lidí, jež spolu žijí v určitém prostředí a jež tvoří lidskou společnost.

Jsme lidské bytosti. Není tedy nelogické, že jsme si vytvořili pravidla pro společný život, že jsme si vytvořili jisté stereotypy jednání, hodnoty a normy (etické, estetické, morální…), o způsobu náboženského života a uměleckých výtvorech nemluvě. Kdybychom šli ještě dál, mohli bychom do pojmu kultura zahrnout vše, co vytvořil člověk a co není přírodou. Kulturou tedy můžeme rozumět velkou část toho, co nás obklopuje.
Narodíme-li se do společnosti s určitou tradicí a kontinuitou společenského života, kde existují ustálené vzorce jednání, kde jsou pro všechny jedince závazné určité typy norem a kde vzniklo určité axiologické schéma, jsme tímto vším do jisté míry zavázáni, chceme-li v dané společnosti žít. Musíme dodržovat pravidla hry a akceptovat normy a hodnoty.

San Francisko

Domnívám se, že chce-li být člověk kdekoliv na světě svobodný (ve smyslu žít v prostředí, jehož struktura mu vyhovuje), může mu to být dopřáno. Nejsme determinováni ani svou podstatou. Ve všech ohledech můžeme být svobodní, jestli to opravdu chceme. Nic – ani prostředí, ani způsob vlády, ani kultura – nám nemůže bránit ve svobodě. Existuje pouze danost dějinná, kterou změnit nelze. Každý se narodíme do určité dějinné situace a (prozatím?) není v lidských silách to změnit.
Je však otázkou, co a pro koho znamená svoboda. Jako první mě napadá tvrzení o tom, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého. Už tato věta v sobě obsahuje předpoklad respektu ke svému okolí, jež má zde nadobecnou platnost.

Svobodně se můžeme cítit v rámci určité společnosti jednak proto, že se ztotožňujeme s jejími atributy a hodnotovou orientací , ale i proto, že se nám daná pravidla stanou natolik samozřejmými, že o nich vůbec jako o omezeních neuvažujeme. Srovnáme-li však například postavení ženy v evropských zemích a některých zemích arabského světa, zjistíme diametrální odlišnosti. Mohli bychom říci, že tamější situace musí být pro ženy neúnosná, ačkoliv ony samotné to tak necítí.
Celek světa je jednotou rozmanitých kultur. Každá má jinou podobu. Každá prochází vývojem. Na tomto místě musím připustit vliv geografického prostředí, neboť každá z kultur se vyvíjí jen do té míry, po kterou to vyžaduje lidská snaha zlepšit svou životní úroveň. Na tichomořských ostrovech není zapotřebí zavádět dělbu práce, stavět města a zabývat se průmyslem. Tamní obyvatele dobře uživí prostředí bez jakýchkoliv vymožeností západní civilizace. Evropa, Severní Amerika a Austrálie neměly na vybranou. Proto se vydaly jiným směrem, dospěly do stavu, jež nazývají civilizovaným, a kultury, kde by tento způsob života byl nepřirozeným a nepotřebným, nazvaly primitivními.

Euroamerický životní styl se stal měřítkem vyspělosti zemí, ekonomická vyspělost se stala hlavním kritériem pro nazírání kultur.

Poznámka autora:Domnívám se, že danost kulturní změnit lze. Člověk se narodí do jistého prostředí, ale je pouze na něm samotném, zda v něm v budoucnu bude chtít žít či nikoliv. Má apriorní svobodnou volbu (nejen) ve výběru místa pro svůj život. Druhotnou otázkou pak je, existuje-li vůbec takové prostředí, dále lze-li se z dané společnosti svobodně vyvázat a samozřejmě musíme připustit i existenci jiných dimenzí této volby – emocionální, ekonomické atd.Co je mýtus zlatého věku a mýtus ztracené moudrosti.
Mýtus zlatého věku vychází z představy o biblickém ztraceném ráji, ovlivňující silně středověkou kulturu. Objevení přírodních národů a způsob jejich života si Evropané vysvětlovali jako znovu nalezení původního, rajského stavu bytí. Vznikla představa tzv. vznešeného divocha. Protipólem tohoto opěvování bylo pozdější snižování domorodých kultur na úroveň zvířat a argumentace tím, že ”divoši” nemají duši.