NINIVESKAL

MRAVOUČNÁ BAJKA OD MUDr. Radkina Honzáka. Vlk, Příběhy, Příroda, Příroda a zdraví

Vlci a vlčata zavile vyjí...

SVĚT PLNÝ UDÁLOSTÍ PEREM ČESKÉHO PSYCHIATRA


Někdy mám pocit, že stránky internetu se značkou „Seznam“ jsou vyhrazeny pro prepubertální dětinské sprosťačení, které tak přesně vystihl Kurt Vonnegut v Snídani šampionů, kde cituje dětský verš pošklebující se těm, kteří se vytahují, co všechno už viděli a znají:

He saw England, he saw France,
he saw girl´s underpants.

Není týdne (to je genitiv záporu, který zachraňuji před vyhynutím), aby zde nebyla zpráva, že některá osoba ženského pohlaví ukázala zájemcům své kalhotky doprovázená zdařilým snímkem, na němž je červené kolečko pro ty, kteří by kalhotky hledali třeba na hlavě dámy. Je to ale diskriminace. Žádný herec, zpěvák, bavič ani politik není tak důsledně sledován, zda neukazuje spodky! Poslední zmínka je o těžce pracujícím sedlákovi (dnes by se řeklo farmáři) z 19. století: Oře sedlák podél meze, košile mu z kalhot leze... A z 20. století zpráva z vykřičeného domu: Než jsem řekl fujtajbl, už mě chytla za lajbl...

(Doplul mi dobrý vtip o diskriminaci – je to trochu neorganické, bylo by však škoda ho nechat zapadnout. Přijde trpaslík do knihovny a ptá se, zda mají Příručku o diskriminaci trpaslíků. Samozřejmě, odvětí knihovník, támhle, na horní polici, vlevo vzadu.)

Nevím sice, koho zajímají kalhotky nějaké herečky, navíc zcela postrádající drama, neb jsou pravděpodobně nezašpiněné, ale podle frekvence těchto zpráv soudím, že mnohem víc lidí, než těch čtenářů, které zajímají zprávy o zdravém životním stylu, nebo třeba zprávy o dobrých lidech, které tu nejsou téměř nikdy. Možná ale, že dobrých lidí je řádově několikrát méně než dámských kalhotek. Pro ty, kteří se mentálně dostali už na tuhle úroveň, nabízím jako doplněk čítankově výchovný příběh.

Všichni, nebo téměř všichni, známe pohádku o neposlušných kůzlátkách. Kterak jim starostlivá matka nakazovala (OSPOD by s ní dneska vyběhl!), aby nikomu neotvírala, ale ona nalítla zlému vlkovi, který si nechal u kováře upilovat jazyka.

Někteří z nás ji znají i v té verzi, že kovář vysvětlil vlkovi, že tenkého hlásku dosáhne podobně jako zpěváčci v Sixtinské kapli pouze kastrací. Vlk to řeší přes semikastraci, na což kůzlátka neskočí a když obětuje veškerou naději na šíření své DNA, kozlátka řeknou: Ty nejsi naše maminka, naše maminka má klíče.

Pak je tu ještě tradeskancionalistická verze, že kozlátka neotevřela ani vlastní mamince, která si klíče zapomněla, a tak dlouho neotevírala, až pošla hlady.

Jak definoval bajku Ambrose Bierce, je to jedna velká lež, která má ukázat na jednu velkou pravdu. Nabízí se nám tedy poučení a návod jak se zachovat v nejbližší budoucnosti po vzoru ostrostřelců z USA, kde zatím nikoho nezabil přivandrovalec, ale občanů USA se povraždí navzájem ročně několik stovek a mezi nimi dětí v roli ostrostřelců jsou desítky zabíjejících rodiče, sourozence i spolužáky.

Po zuby i čerstvé zubní protézy vyzbrojení občané ČVR = České vyzbrojené republiky budou stát s flintami, minomety, kulomety, bazookami, raketomety, pěstmi dělnické třídy (to budou pancéřové pěsti členů KSČM), palcáty, sudlicemi, vidlemi, motykami a metači hnoje (členové Agrofertu) a všech pět ÓDESÁKŮ vyzbrojených flobertkami na každém rohu a na inspekci se vypraví hodný, naivní a donromyslný ministr vnitřka, agent firmy Sellier & Bellot a.s, pro kterou však pracuje zcela zdarma, udatný a skromný zbrojíř Chovanec. Konkurence z ANO ovšem rozhlásí, že je to imperialistický uprchlík. Chovanec bude marně volat: Já nejsem uprchlík, jsem chovanec, chovanec z jednoho státního zařízení.

Ty nejsi žádnej chovanec, řeknou ozbrojení občané, chovanec, podle zákona, dokonce i chovanec psychiatrické léčebny, by měl alespoň kulomet. A poslušni výzvy k obraně vlasti ho zastřelí, takže bude provrtán jak řešeto. Řešeto bude ukazováno dětem ve školách, protože tento užitečný předmět již neznají a některé se dokonce domnívají, že je to – stejně jako valcha – hudební nástroj.

Což je zásloužený konec všech, kdo sejí zbraně a sklízí střelbu. Kolaterální ztráty několika desítek zraněných a zcela postřílených se nebudou počítat, protože s těmi je nutné vždy počítat předem a nějaké dodatečné počítání se tak jeví jako redundantní.


Možnost rekvalifikace
NA FUNEBRÁKY
otevřou všem:
zbraně do každé rodiny.

SRNEC ŠKŮDNÍK

Ulovený srnec škůdník  (foto zikmund soc.sítě myslivost)

SRNEC ŠKŮDNÍK


Seděl jsem zvečera na posedu a pozoroval louku ze dvou stran obklopenou lesem a otevřenou směrem do polí. Po chvíli z lesa vyšel srnec šesterák a pastvil se, každou chvilku zvedl hlavu a jistil. Vtom se z lesa vyřítil druhý a začal jej pronásledovat směrem do louky. Už už jej doháněl, když najednou se oba obrátili a ze štvance se stal pronásledovatel a z pronásledovatele štvanec. Oba v prudkém běhu zmizeli zpátky v lese.
Výjev byl tak komický, že se dušeným smíchem pode mnou posed rozechvíval ještě dlouho potom, co rušná minutka skončila. Vše se odehrálo velmi rychle, jen jsem stačil poznat, že prvně hnal mladší, slabší srnec silnějšího, který byl překvapen náhlým útokem a vzhledem k ne zrovna dobrému zraku srnčí zvěře zjistil, že se obává zbytečně, až když mu byl pronásledovatel v patách. Kromě srny jsem do tmy již nespatřil nic, ale ještě cestou domů jsem se smál.
Patrně nejkomičtější byl ten zlomek sekundy, kdy pronásledovaný zjistil svůj omyl a tím nejkratším možným způsobem se v běhu otočil, zabral zadními běhy do protisměru a v téže sekundě pronásledovatel v běhu strnul do záporu a stejně úsporným způsobem se otočil a hnal zpět, takže nedošlo ke střetu. A ještě jedno jsem si později uvědomil, že srnců na tuto pastvinu vychází více. Každý z účastníků této akce se totiž někoho bál a někoho nebál.

Musí to zde být v hierarchii srnců nejméně srnci číslo tři a dva, v pořadí jak mizeli v lese. Že zde vychází špičáček, který ale v popsané akci neúčinkoval, jsem věděl. Ten by mohl stát až na čtvrtém místě. Ale který je ten první? Se kterým si svého slabšího souseda srnec číslo dva spletl? Na to odpověď nenajdu doma na gauči, ale pouze na místě prvního setkání.

 Zopakoval jsem čekanou později a spatřil jen mladého špičáka, který se tu klidně pastvil, vyšla i srna, ale to bylo vše a tma se valem blížila. Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet. Zdálo se mi, že mezi okrajovými větvemi se cosi pohnulo, ale potom zase byl dlouho, dlouho klid. Stále jsem hleděl na ono místo a vsadil bych se, že tam stojí nepohnutě srnčí, a že část těla vidím. Ale jistotu jsem nabyl až po další dlouhé chvíli, když ten tajemný obrys zvolna prošel těsně pod mým posedem podél kraje lesa.
Byl to srnec, starý, jaké paroží nosí se mi nepodařilo zjistit. Ještě několikrát jsem pokoušel štěstí, ale nikdy nedostal lepší příležitost. Dny se krátily a srnec vycházel po setmění, stále později. Ano, jednou na podzim jsem ho spatřil, když jej zvedli patrně houbaři, proběhl hbitě těžkým terénem, lesem s kamenitým povrchem, nedaleko od místa, kde jsem stál, ale nedalo se zjistit jaké má paroží. Pak ještě v zimě jsem ho vyrušil poblíž krmelce a poznal podle statného těla, ale již bez parůžků. Za hlubokého sněhu se všechna srnčí zvěř stáhla do níže položených částí honitby a tam po několik týdnů přečkala nejtěžší období, v příznivějších podmínkách, aby uspořila energii.

Jen silný starý srnec se vždy v noci vracel na své stávaniště. 

Obeznaný, ale nepoznaný samotář, srnec číslo jedna. I když jsem dosud nespatřil jeho parůžky a byl to nejspíš zpátečník, věřím, že z hlediska chovatelského je nejlepším srncem v této části revíru.

Jistě nejsem sám, kdo podobnou příhodu zažil i u jiných druhů zvěře, která si vytváří v místě výskytu ve vztazích mezi jednotlivci určitou hierarchii a vlastní teritoria. Běžně pokud nebyl "denní řád" narušen chybou v době příchodu na pastvu, probíhalo vše hladce a srnci se bez kolize vystřídali od nejméně opatrného srnečka po nejobezřetnějšího a nejsilnějšího.

SRNEC OBECNÝ. Vyprávění o prvním srnci, pasování, troubení, schůzi a zvěřinovém guláši pro všechny. Šest ran na jednoho srnce!

Srnec obecný   Capreolus Capreolus

Libor se připravoval na výroční schůzi jejich mysliveckého sdružení. Měla to být jeho první výroční. Byl trochu nervózní a všecek nedočkavý, jak bude slavnostní schůze probíhat. Slíbil, že k občerstvení uvaří pro všechny guláš


Jako hostinskému mu vaření nedělalo žádné problémy. Manželka ho brzo po obědě odvezla i s gulášem do nedaleké vesničky. Na okraji byl samostatný obecní domek, jehož část sloužila k uskladnění požární techniky a na druhém konci si myslivci opravili a vyzdobili jednu místnost a malou kuchyňku. Jeli raději o hodinu dříve. Cestou se kochal zasněženou krajinou. Byla druhá půlka února, takže mrazivé počasí k tomuto období patřilo. V místnosti ho přivítali slavnostně oblečeni dva myslivci. Mireček a pan Josef, jejichž úkolem bylo včas rozdělat v kamnech a topit, aby v místnosti bylo dostatečně teplo. Několik prázdných lahví od piva a načatá láhev rumu byly svědkem toho, že začali topit včas a přikládání dřevěných špalků do praskajícího ohně se věnovali opravdu poctivě.

Vlastní schůze trvala něco přes hodinu. Každý z odpovědných členů výboru a předseda dozorčí komise přednesli svou zprávu. Zhodnotili uplynulý rok. Myslivecký hospodář navrhl řadu opatření ke zlepšení chovu zvěře. Myslivecká kasa byla naplněná, protože v závěru loňského roku se podařilo ulovit za poplatek se zahraničním hostem dvěstěbodového muflona. Skončila diskuse, odhlasovalo se závěrečné usnesení. Libor si myslel, že už je konec a půjde ohřát guláš, když najednou předseda hlasitě promluvil: "Tím jsme vyčerpali oficiální část dnešní schůze a máme tu ještě jednu slavnostní záležitost.

Je mezi námi myslivec, který v loňském roce ulovil svého prvního srnce. Všichni mu srdečně gratulujeme a já ho žádám, aby před nás předstoupil k pasování na lovce srnčí zvěře". S Liborem to trhlo. Na takovouhle věc nebyl připraven. Trochu roztřesen předstoupil před předsednický stůl.

Musel pokleknout na pravé koleno a myslivecký hospodář provedl tesákem pasování. Předseda sdružení mu pak předal pamětní pasovací list. Byl dojat, a protože on jediný ve sdružení troubil, vzal lesnici a zatroubil myslivecké halali. Když usedli za stoly, opět promluvil předseda: "Nu, a než se ohřeje guláš, vyprávěj nám Libore jak jsi střelil svého prvního srnce v životě. Ale podle pravdy, ne aby sis vymýšlel!" Libor se zarděl, vždyť to stejně již všichni vědí jak se vyznamenal, tak proč ho trápí?

Po chvilce přemýšlení začal: Víte o tom, že jsem měl povolenku lovit srnce první věkové třídy. Věnoval jsem hodně času, než jsem odstřelového srnce obeznal. Byl to špičák, jeden parůžek dlouhý asi tři a druhý pět centimetrů. Několikrát jsem ho viděl v jeteli, jak je posed na ořechu. Vždycky byl ale hodně daleko, nebo mne navětřil a utekl, než jsem stačil vystřelit. Jednou, bylo to začátkem června, pozdě odpoledne a těsně po silné bouřce, mi volá náš myslivecký hospodář: "Libore, skoč do auta a rychle sem přijeď. Jsem na ořechu. Jak přestala bouřka, pase se v jeteli na dostřel". Rychle jsem se převlékl, popadl dalekohled, kulovnici, pět patron a již jsem uháněl autem k zmíněnému posedu na ořechu. Těsně před odbočkou na louku jsem potkal Zdeňka, který mě chtěl zastavit, abych k ořechu nejezdil, protože tam sedí hospodář. Odbyl jsem ho jen mávnutím rukou a popojel ještě sto metrů, až k autu mysliveckého hospodáře. Vyskočil jsem, opatrně přivřel dveře a maximálně rychle, ale také tiše, jsem stoupal ke hřebenu kopce, kde stál starý ořech. 

Pole s jetelem bylo na samém vrcholu a ze země bylo vidět jen kousek před sebe. Konečně jsem nahoře. "Vydejchej se, klid. Pase se v klidu," uklidňoval mě myslivecký hospodář. A opravdu, srnec okusoval mladé jetelové hlavičky a vybíral si ty nejchutnější trávy. Po bouřce a silném dešti chytal teplé paprsky zapadajícího slunce. Uklidnit se. Ono se to řekne. Jak má být člověk klidný, když je to první srnec.

Libor po chvilce čekání, až bude srnec pěkně na široko, uchopil svoji novou kulovnici a namířil. Na svoji zbraň byl pyšný. Byla nová, s novým puškohledem, speciálně upravená pro leváka. 

Vzdálenost byla asi osmdesát metrů, slunce ještě svítilo, takže cíl viděl jasně v zorném poli. Hrot záměrného kříže se jen těžko dařilo udržet na komoře. "Bác!" Okolní svahy několikrát opakovaly ozvěnu výstřelu.
  "Člověče - ani se nehnul. Střílej!" šeptal kolega. Druhý výstřel zazněl nad údolím. "Padnul - vlastně nepadnul. Pase se klidně dál. Dělej, střílej!". Začaly pracovat nervy. Poměrně hlasitě přebil a následoval třetí výstřel. Po něm čtvrtý a nakonec pátý. 

Hospodář sledoval bedlivě srnce dalekohledem, aby zaregistroval byť sebemenší značení po výstřelu, ale pořád nic. Tolik chtěl, aby Libor svého prvního srnce ulovil za jeho doprovodu. Záleželo mu na něm. Chtěl by z něho vychovat dobrého myslivce.
Nespouštějíc dalekohled od očí, dále Libora povzbuzoval: "Dělej, střílej, teď je dobře natočený." Libor ale bezradně koukal na srnce. "Víte, už mi došly patrony. Já jsem jich vzal jenom pět." Po chvilce překvapení bylo rozhodnuto. "Vezmi si moji kulovnici. Zkus to ještě. Takhle ti hned tak stát nebude." Libor uchopil sousedovu kulovnici, pevně ji stiskl a hrot kříže ustálil na chvilku přesně na komoře.
Třeskl šestý výstřel a srnec se, jako podťatý, skácel do jetele. "Leží!" vítězoslavně hlásil myslivecký hospodář. "Ten si ustlal," zaznělo jeho oblíbené rčení po dobrém zásahu. Zmatený lovec nemohl uvěřit, že se opravdu konečně trefil. 

Cigareta mu vypadla z třesoucích se prstů. Po chvilce napjatého čekání slezli oba muži z vysokého posedu a s připravenou zbraní pomalu postupovali jetelem k místu, kde ležel srnec. Byl zhaslý. Libor pečlivě prohlížel tělo ulovené zvěře, žádnou stopu po střele však nemohl najít. "On snad zhasl od leknutí," divil se.
Hospodář znalecky pohlédl na srnce a již ukazoval překvapenému lovci vstřel i výstřel. Zasáhl první krční obratel - atlas - a moc nechybělo a o parůžky mohl přijít. "Dobrá rána," uznale pokyvoval myslivecký hospodář. Libor se trochu zmateně a koktavě přiznal: "Víte, já jsem mířil na komoru." To už kolega sháněl větévky na poslední hryz a úlomek úspěšnému lovci. Gratulaci a první minuty nad uloveným srncem vnímal Libor celým srdcem i duší. Slzy měl na krajíčku. Byl neskonale rád, že není v těchto chvílích sám. Než stačili srnce vyvrhnout, přispěchal k nim další myslivec z jejich sdružení, Zdeněk. Nebyl sám. Před ním běžela na vodítku Aida, mladá fenka bavorského barváře. Měla za sebou již několik úspěšných dohledávek. Zdeněk, když slyšel kanonádu, byl přesvědčen, že je srnec postřelen a bude potřeba pes na dohledání, proto již dlouhou dobu hlídkoval poblíž aut a čekal až uvidí lovce.

Radost byla ve tvářích všech přítomných. Za hlasitého hovoru donesli srnce k autům a odjeli k Liborovi do hospůdky oslavit jejich úspěšný lov. 

Ještě dlouho do noci se z mysliveckého salonku ozývalo troubení halali a myslivecký popěvek: "Lovu zdar, lesu zdar, lovu lesu lovu zdar..." Mladý myslivec dovyprávěl svůj příběh. Tázavě se podíval na Mirečka: "Míchal jsi s gulášem? Úplně jsem na něj zapomněl!" "Neboj, bude za chvilku, já ho hlídám!" usmíval se Mirek. Uvolněnou atmosféru hlasitě přehlušil Josef. Patřil mezi ty, co již něco pamatují, a proto všichni zmlkli a čekali, co z pana Josefa vyleze. "Šest ran na jednoho srnce je dost, ale nebožtíkovi Toníkovi se stal příběh, že jich jeho host potřeboval sedm," naladil Josef přítomné k historce, na kterou si při Liborově vyprávění vzpomněl.

Příběh se udál asi před třiceti lety. Antonín byl předsedou sousedního mysliveckého sdružení. Les navštěvoval každý den. Znal spády zvěře, nory, kde hnízdí jestřábi nebo straky. Jednou doprovázel na srnce nového fořta, který nastoupil na polesí. Byl, jak se říká, žhavý na ránu, a vždy se on, profesionální lesák, nadřazoval nad myslivce civilisty. Pozvání na lov srnce ale rád přijal. 

Byl začátek června, když ve smluvený den uháněl na motorce k Antonínovi. Nemuseli chvátat, měl obeznaného srnce kousek za vsí. Vypili šálek kávy a pomalu kráčeli návsí směrem do polí. Ušli v tichosti asi sto kroků úvozovou cestou. Toník gestikulací znázorňuje hostovi, že teď vylezou na mez ke staré švestce. Tam se uvelebili v trávě a pozorovali lán obilí před sebou. Neseděli ještě hodinku, když Toník zaregistroval kus srnčího asi sto metrů od jejich stanoviště.

Po chvilce pozorování dalekohledem šeptal: "Je to on. Nepravidelný šesterák. Už jde zpátky." 
Host poklekl na levé koleno, opřel se o švestku a dlouze mířil. Toníkovi v ten moment prolétlo hlavou - když se hodně dlouho míří, tak to vždycky špatně skončí - a tím jako by nadcházející události zakřikl. Srnec měl zrovna sehnutou hlavu v pšenici, když třeskl výstřel. Nejenže se ani nepohnul, ale dokonce nezvedl ani hlavu. S odstupem několika vteřin se ozval druhý výstřel. Po něm třetí. Střelec vztekle přebíjel. Srnec, jako by se nic nedělo, popošel několik kroků a bral dále paši. Rozčilený host se postavil za kmen, založil kulovnici k líci a "bác". Zas nic. Když vsouval do nábojové komory pátou patronu tlumeně klel.

Ani pátý výstřel nezpůsobil, aby srnec alespoň uprchl do lesa. "Tak, a nemám patrony!" bědoval fořt a sedl si vedle svého průvodce. Ten se uculoval: "Nic se neděje, ještě je dost času, skočte na motorku, dojeďte si pro patrony a já tady srnce zatím pohlídám." Zmatený host se na něj překvapeně podíval, nicméně sklouzl z meze a mazal pro motorku. Za chvilku ho smějící se Toník slyšel, jak ujíždí na polesí pro munici. Než se vrátil, srnec se přemístil o dvacet metrů blíže. 

Po šestém výstřelu šesterák neočekávaně zvedl hlavu a hleděl upřeně do míst, odkud se již delší dobu ozývalo hromobití. "Rychle, jinak odskočí," sykl na hosta Toník. Ten krátce zamířil a rychle vystřelil. Srnec vyrazil tryskem směrem k mezi. Těsně před ní však zmizel v obilí. "Konečně," povzdechl si doprovod. Mladého fořta přepadla najednou taková třesavka, že nemohl udržet kulovnici v rukou. Sedl si na mez a zrychleně dýchal.
Trošku se štípavým humorem promluvil Toník nahlas: "Ještě, že jste ho střelil. Ten srnec musel být hluchý. Ten by stejně dlouho nevydržel." Teprve teď si host uvědomil, že tahle historka bude určitě dlouho kolovat mezi mysliveckou veřejností v širokém okolí. Přijal blahopřání a úlomek, ale zbytek dne byl zaražený, nechtělo se mu mluvit a neočekávaně spěchal domů.
Poděkoval, i štamprličku na úspěšný lov odmítl, zabalil do ruksáčku trofej a rozloučil se. Když nasedal na motorku, vypadla mu z kapsy kalhot krabička. Toník ji zvedl. Než mu ji podal, tak si ji prohlédl. Měla označení blanických strojíren a bylo v ní ještě 18 nábojů. Toník se neudržel a uštěpačně prohodil: "Vidíte, ani jich tolik nebylo potřeba, ještě Vám jich hodně zbylo!"

 "Pánové, podává se guláš!" přerušil veselý smích Mireček. Najednou všichni ztichli, protože i myslivec má rád dobré živobytí. Letošní guláš se Liborovi mimořádně povedl. Schůze skončila. Domů se nikomu nechtělo, a tak jak to bývá, když se sejdou přátelé zeleného cechu, hovořilo se a slavilo se do pozdních nočních hodin.

#Srnec, Příběhy, Napište svůj příběh, Kulovnice, Metelescu blescu, Myslivecké pověsti, fotografie, Humor a vtipy, Příroda a myslivost

KAPITÁLNÍ DANĚK. To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu.

O tři dny později daňci začali rochat....

Neklid u dančí zvěře zvolna narůstal...

Přišel první říjnový den a já opět brzy odpoledne seděl na posedu ve stěně borového lesa sousedícího s asi osm let starou pasekou.

Slunce se zvolna ztrácelo nad hřebenem a já jsem se s přivřenýma očima snažil celým tělem zachytit teplo jeho pro dnešek posledních paprsků. V takových okamžicích si člověk utřídí v hlavě všechny informace a prožitky, které přináší rodinný život i každodenní pracovní shon. Z klidného rozjímání mě vytrhly údery paroží a prudké pohyby mladého doubku. Ve vzdálenosti asi sto dvaceti metrů útočil daněk zběsile na bezbranného soupeře a připravoval se tak na blížící se souboje se svými druhy, s nimiž se v létě v klidu pastvil ve společné tlupě a z nichž se teď stali nesmiřitelní nepřátelé v boji o říjiště. Po několika minutách tento nerovný souboj skončil a daněk se zvolna vydal směrem k mému stanovišti. Chvílemi tak odkryl svou chloubu - nápadně světlé paroží dobré rozlohy ale přece jen slabších lopat s mimořádně vyvinutým palcem na pravé lodyze. Velmi dobrá trofej ale - říje ještě nezačala, nač spěchat, věřím že se setkám se silnějším. 

O tři dny později daňci začali rochat, počasí bylo téměř ideální, říje velmi hlasitá. Všechny předpoklady úspěchu. Ale život už je takový - když to člověk nejméně čeká, přijde něco, co změní jeho plány. Onemocnění mého několika měsíčního syna a jeho pobyt v nemocnici pro mě znamenaly, že jsem deset dní nemohl do lesa. Mezitím říje vrcholila, kamarád Jiří ulovil stříbrného daňka a i celý plán lovu daňků byl pro letošek splněn.
Nikdy bych nevěřil, jak rychle uběhne jeden rok lidského života. Znovu je tu konec léta, nástup podzimu a ve mně zase ten neklid a touha být den co den, za horka, zimy, deště, větru v honitbě. Přišel říjen, ale daňci ne a ne rochat. Přesto jsem je na svých toulkách lesem potkával, ale zase ne a ne narazit na toho "pravého". Jen četné říjné dolíky a zmrzačené mladé stromky svědčily o tom, že tady jsou. Až koncem první třetiny měsíce daňčí lásky jsem poprvé letos zaslechl zvuk, který literatura popisuje jako méně melodický než troubení jelena, ale mně tak libě znějící. Bylo to ale ráno, ještě za tmy. Jak pozdě a rozpačitě letošní říje začala, tak i pokračovala. Hlavní příčinou bylo snad velmi teplé a větrné počasí.

To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Znovu bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu. Po rozednění jsem zvolna šoulal dubovým stojákem na hraniční cestu Vrchovou, která rozděluje pás listnatého lesa s převahou dubu a občasným podrostem náletových dřevin, který je spolu s orientací celého svahu na jih hlavní příčinou toho, že si jej daňčí tak oblíbilo. Asi dvě stě metrů za hranicí, v sousední honitbě, zarochal daněk, ale znovu jen velmi krátce. Usadil jsem se do kořenových náběhů mohutného dubu a poseděl ještě několik desítek minut. Daňci se neozývali, ale kdo se ozval byl můj žaludek. Rozmýšlel jsem co dál. Mohl jsem pokračovat celé dopoledne v šoulačce nebo se vrátit domů, najíst se a vyrazit do vzdálenější části revíru. Protože domů jsem to měl asi jen půl kilometru, vyhrála druhá varianta. Doma jsem posnídal a vybaven plnou kapsou jablek jsem se vydal znovu do revíru odhodlán zůstat v lese do setmění.
Už bych nespočítal, po kolikáté jsem stoupal na hřeben a šoulal směrem k Vrchům, po kolikáté jsem tady propotil košili. Míjel jsem důvěrně známá místa, s nimiž jsem se tak sžil a vždy se do nich rád vracím.

U ojedinělé skupinky stařičkých buků jsem jako obvykle po namáhavém výstupu odpočíval. Už po několikáté jsem četl v proskleném rámečku na kmeni největšího buku citlivě umístěnou pověst o hajném, kterého se zde před mnoha lety báli údajně všichni pytláci a jehož přezdívka vystihující obrovitou postavu dala jméno odvrácené straně lesa, která patří do sousední honitby. V myšlenkách jsem se přenesl v čase zpět a zkoušel si představit, jak zde žili naši předkové, co je trápilo a co jim přinášelo radost. Na chvíli jsem uvěřil, že okolní buky - ti němí svědkové s krásně hladkou světle šedou kůrou ke mně promluví, ale jako vždy si jen něco šeptali s větrem v korunách. Škoda, jak poučné by bylo jejich vyprávění! Zatroubení vlaku kdesi v dálce mě vrátilo do reality. Pokračoval jsem v cestě. Dnes už to ani nebyla šoulačka. Spíše jsem bezmyšlenkovitě, trochu otupěle a přiznám se, že nepozorně, kráčel lesní cestou, rozhodnutý usednout na posed na Lysé Hoře a čekat tam na rochání daňků. Když jsem odbočil z lesní cesty, přešel asi hektarovou paseku a vstoupil do mladé kmenoviny, ozval se intenzivním rocháním daněk. Opatrně jsem postupoval za jeho hlasem a asi po čtyřiceti metrech zůstal u stromu, protože jeho hlas zněl velmi blízko. Za několik okamžiků jsem zaregistroval pohyb v hustém podrostu, který je pro tuto část lesa tak typický. 

Pohled dalekohledem přinesl vysvětlení. Kapitální říjný daněk s krásně krajkovanými širokými lopatami střídavě rochal a parožím likvidoval náletové dřeviny keřového patra. Postřehl jsem i několik kusů holé. Vzdálenost nebyla větší než sto metrů, ale pro hustý podrost se zodpovědně střílet nedalo. Daněk se začal zvolna vzdalovat. Mám jít za ním?

 Ne! Trpělivě čekat na místě se mi vždy vyplatilo. Vítr je dobrý, cítím ho vát do obličeje, není kam spěchat. Vteřiny ubíhaly a přes teplé počasí mne začal prostupovat chlad. Uvědomil jsem si, že sedím na zemi jen v rozepnuté košili, svetr a loveckou vestu jsem odložil na zem. Opatrně jsem se oblékl. A v té chvíli - neumím a ani nechci si to vysvětlit jinak - můj děda hrající určitě své oblíbené taroky se sv. Hubertem se už nemohl déle dívat na mé snažení a přimluvil se za mne. Daněk se nečekaně oddělil od tlupy a vydal se směrem ke mně.
Dlouho jsem u něj stál s obnaženou hlavou a proč to nepřiznat - v očích jsem měl slzy. Nemohl jsem se nabažit pohledu na jeho mohutné paroží s širokými, krásně krajkovanými lopatami. Prosil jsem přírodu o odpuštění, vždyť jsem z jejího lůna vyrval tak krásného tvora na vrcholu jeho sil.

Za klobouk jsem zasunul úlomek, chvějící se rukou vložil daňkovi do svíráku poslední hryz a ještě jednou děkoval Dianě a sv. Hubertovi za nezapomenutelný zážitek. Vydržel bych tam stát hodiny, ale teplé počasí mě nutilo jednat, provést vývrh a zajistit odvoz daňka. Je symbolické, že jsem pro něj jel s Jiřím, který si neváhal na zbytek dne vzít dovolenou. Inu, dobrý přítel je jedna z nejcennějších věcí, kterou člověk může v životě mít.
Co říci závěrem? Trofej se svou bodovou hodnotou zařadila mezi "stříbrné", ale bylo to pro mě vůbec důležité? Jistě mě to těší a svědčí to o kvalitě chovu v naší honitbě, ale největší a trvalou hodnotou je pro mne vrcholný lovecký zážitek, kterým lov říjného daňka ve volnosti nesporně je.


#Příroda a myslivost, Myslivecké menu, Zvěř, Zážitek, Motivace, Les, Jeleni, Daněk

Hubert a Diana patroni myslivosti. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek. Selhač.

Daňci ve vysoké trávě u lesa

Být myslivcem znamená všímat si dění v přírodě

Lov zvěře je proto proces celé řady faktorů, které spadají do kompetence svatého Huberta a bohyně Diany, patronů myslivosti.

Každý myslivec se dříve nebo později setká s jejich vlivem. Nebo jsou to jen souhry náhod? Posuďte a rozhodněte.  
Přivítaly mě rozlehlé, sněhovým popraškem pocukrované, borovicové lesy třeboňské pánve. Před lesovnou v Jemčině stál již můj původce, který mě měl doprovázet při lovu daňka. Řekl, že s lovem budeme nejdéle za hodinu hotovi, takže žádný spěch. Namítnul jsem, že to nezáleží jaksi přímo na něm, ale na Hubertovi nebo Dianě. Když rozhodnou, že lov bude neúspěšný, tak se proti tomu nedá nic dělat. Hajný k tomu zaujal posměšné povýšené stanovisko a tvrdil, že o daňcích ví všechno a že nemusím mít obavy.    

Lov začal. 

Prvního daňka jsme měli na velkou vzdálenost a než jsme se k němu dostali, tak se nám někam ztratil. Druhého nám zradil vítr, který vanul od nás přímo k němu, třetí odběhl s celou tlupou, když nás spatřila daněla. Hajný byl sice trochu zaskočen, protože už bylo po poledni, ale prý půjdeme na místo, kde včera káceli dřevorubci borovice a daňci milují kůru z mladých větví, kterých bude všude plno. Daňci tam opravdu byli, ale zaslechli náš příchod a poodběhli do houštiny před námi. Zůstali jsme stát opřeni o strom a vyčkávali návratu daňků. Zapraskala větvička a to byl povel k přípravě k výstřelu. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek.

 Ozval se pronikavě ostrý kovový zvuk bez výstřelu, daněk bleskově zmizel a to byl konec lovu. Vyjmul jsem z kulovnice selhaný nevystřelený náboj a podal jej hajnému, aby si ho schoval na památku pravdivosti mých slov o Hubertovi a Dianě. Bylo to poprvé (a dosud se neopakovalo) co mi selhal kulový náboj.  

 Tuto příhodu jsem později vyprávěl před zahájením naháňky na černou zvěř na opačném konci republiky. Jeden z myslivců měl mnoho ironických poznámek o myslivecké latině, ostatní se sice tvářili neutrálně, ale mysleli si své. Hospodář nás rozestavil okolo leče a já měl přiděleno místo u cesty ve vysokém lese přímo proti hustému smrkovému mlází, kde byla malá rokle, ve které tekl potok.

Ode mě vlevo nahoru za ohybem lesní cesty měl svůj "štond" můj posměváček.

Zanedlouho hlásili honci kňoura, který šel přímo na nás, blíže k mému sousedovi. V tom jsem ho uviděl, jak vyšel z hustého porostu a pomalu mizel v rokli. Očekával jsem výstřel, ale nic se neozvalo. Kňour vyběhl z rokle do vysokého lesa a tak jsem neváhal a kňoura jsem skolil. Když jsme se všichni kolem něj sešli, následovala po obvyklých tradičních gratulacích k úspěšnému lovu moje první otázka na onoho souseda proč nevystřelil, když měl daleko větší šanci než já. Neochotně zamručel, že mu nevyšla rána a ukázal nám tu patronu.
 Samozřejmě, že sklidil náležitý posměch a byl vybídnut, aby ji zkusil znovu vystřelit. Zmáčknul tedy do vzduchu a rána kupodivu vyšla.

CO SE TADY NEJVÍC ČTE

Hledáte ten svůj příběh? Je možná tady!

#O dobrodiních 14.listopadu 2015 ABBA Roxette Karel Kryl Marie Rottrová Altcatraz AMERIKA Amerika objevena skrz Google Analýza Anglie Anna Kurnikova Anna Netrebko Antonín Dvořák Aquaba Architektura Auto Autobusy BabyBox Bedřich Smetana Bez domova Blogger.com Bloggeři Bolest Bonnie Tyler Borůvky Bow Hunting Bradley Breakfast Bubáci Budějovická Bulvární manipulace Cambridge Céline Dion Celtic Woman Centrum Cestování Cestovní rady Cestovníci Cipolla CIVILIZACE Click-bait Coca cola Coffee Corse (Korsika) Cyklistika Cyril a Metoděj Čaj Čáp bílý Čáp přináší štěstí Černá zvěř Černá zvěřina na česneku Čert a myslivec Čerti Česká písnička Česká spořitelna Český prezident česneková pomazánka s vejcem Čeští skladatelé hudby Čičmundové Čokoláda Davové emoce a skupinová hloupost Dejvice demokracie Deprivace Děti Dětská moudrost Dneska by to šlo Dobytčí trh Domácí chléb Doprava Dovolená Děti Fotoaparát Dragoon Ride Dům Dýmka Editace a styl psaní EMO Enrique Iglesias Eric Clapton Exekutor v Česku Facebook Fantasie Farmářské trhy filosofie Forum 2000 fotografie Fotografie jsou velmi kvalitní Francie František Koukolík Freedom Fysikální a sociální teplo Google Google +1 Google+ Historie Historie ostrova Korsika Hoax Holubi Homeless Houby Hradčany Hudba z radosti Hudba-videa Humor Humor a vtipy Chalupa Chile Patagonie Chrámy Christina Aguilera Internet Investiční mince IRAN Írán ITALIE fotopříběh Jak mají vypadat správní čerti Jak ochránit děti od cestovního průjmu Jak šetřit zrak Jan Werich Jaro Jeleni Ježíš Kristus Jídlo a zdraví Jižní Amerika Jižní Čechy Kančí maso Kapitální daněk Karel Hašler Karel Kryl Karel Schwarzenberg Kariera Karlovo náměstí Karlův most Káva coffee Kde to je? Kemel KFC Klik na obrázek a je to pohádkový kocour Kniha Kocouří siesta Kočky Sobě Komentáře Kominíci Komunita korupce Kostely Koukolík Koupelny Krajina Král komiků Královské město Krásné ženy se svlékají Erotika pro rychlé synapse Krby Krevní tlak Kritické myšlení Krmeliště pro zvěř online Krmítko Kuchyně Kulovnice Lama Lavičky Legendy Les Lidé Lidový folklor Linux Lisabon Londýn Lov černé lukem a šípem Lovecké zbraně Lucky deer Ludvík Hess Ludwig Van Beethoven Lyžařská Škola :: Blogger se učí stát na lyžích Máj Marcus Tullius Cicero Mariah Carey Martina Karel Kryl Masaryk Medicina Mensa Metelescu blescu Metro Mexiko mezinárodní folklorní festival Migrace Milujme svobodu a ztracená duše národa Mládí hledá smysl života Mobilní internet Modrá planeta Země Momentky Morning Cofee Moře Moře :: Chorvatsko :: Krajina Motivace Motúčko Mozek a jeho duše Muškáty Muzikanti Muži My Story Myslivecké menu Myslivecké pověsti Myšlenka a moudro pro tento den Na horách je dobře Na kulaťáku Na téma tchýně Nebezpečné problémy rodiny Náhlá smrt Napište svůj příběh Násilí Negativní poradna Neklamná znamení Nemocnice Netiquette Noční toulky Novinový stánek O nejvyšším dobru a zlu O přátelství O žízni Obrázkové příběhy Obrázky a domov Occamova břitva Odposlechnuto Oheň Opera Opičky Osvětlení Ovoce Panorama Perská kočka Pes přítel domova Pět zásad socialismu Petra Petula Clark Picassa Písek Pivo Plaváček Plymutky Podzim Pohádka Poliklinika Pomazánka Pomlázka Poruchy osobnosti Potraviny Práce na počítači Praha Praha - Kampa Pranostika Pražské Jaro Pražské perličky President Obama Prezident Prohlížeč Opera a Geek Procházky Projev prezidenta k 28. říjnu Provence Přátelství Před koncem vrby Příběhy Přílet do Vancouveru Příroda Příroda a jaro Příroda a myslivost Příroda a zdraví Přivítání : průvodce blogem Niniveskal Ptáci Půst Radost Rady a tipy Rande Reálný svět bytí Rekuperace Renata Restaurace Rihanna Risus sardonicus Robbie Williams Rozchod s partnerem Rusalka ŘECKO Řeka Sama doma San Francisko Sandra Cretu Selský rozum a kritické myšlení Seneca Sinéad O'Connor Single Singles samotáři Skořice Skvělý domov Sladkosti Slepičky Slovinsko hory moře pláže a slunce Slunce Slunce zapadá u křížku Smíchov Smysl života - Životní krédo Láska Úsměv Pohlazení Partnerství Smysl života - Její úsměv a šťastné oči Snídaně Sociální sítě Software upgrade chybová hlášení Socha svobody Sochy South America Sprchování Srdce a kříž Srnec Staroměstské náměstí Stáří Stáří a domov State of New York Stavební akrobacie Stoicismus Stres Střecha isolace Student Agency Svátky Svátky jara Svět vítá nový den Syrie a Jordánsko Šťastný jelen Štěstí Šumava a okolí Švédsko Telefon Tenkrát na západě The End Of The World Tipy a návody Traktát Tramvaj Trpajzlíci Tučňák U Anděla Uličky pražské Umělci Umění lékaře Únavový syndrom United Kingdom USA Úvaha neurochirurga V tramvaji Václavské náměstí Válka Vánoce Vánoce a svět Vánoce u seníku Vánoční hvězda večer Večerní Praha Velikonoce Velký salašnický PES a život je taky PES Velký švýcarský salašnický pes VENEZUELA Venkov Vepřové Verše Veteran Videa z domova Vivaldi Vlak Vláknina Vlasta Burian Vlk Vltava Volba českého presidenta 2008 Vše o souhvězdí plejád a mytologie Jízdní řády Vesmíru Vtip tvrdý jako kámen Vysoká Vyšehrad Vytápění Vzhůru ke koním Vzpoura deprivantů Waldemar Matuška WC We Are the World Youtuberka Zahrady Základy stupidologie Zásady Zateplení domova Zážitek Zdraví Země česká Zima Zlato Zlo ZOO Zpěváci Hity Videa ZPRAVODAJSTVÍ Google News Zrcadla Zvěř Zvěřinová kuchařka Zvyky Ženy Židovský Životní krédo Láska Úsměv Pohlazení Partnerství

Vybraný příspěvek

Hubert a Diana patroni myslivosti. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek. Selhač.

Daňci ve vysoké trávě u lesa Být myslivcem znamená všímat si dění v přírodě Lov zvěře je proto proces celé řady faktorů, které spadají...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...