NINIVESKAL

SRNEC ŠKŮDNÍK

Ulovený srnec škůdník  (foto zikmund soc.sítě myslivost)

SRNEC ŠKŮDNÍK


Seděl jsem zvečera na posedu a pozoroval louku ze dvou stran obklopenou lesem a otevřenou směrem do polí. Po chvíli z lesa vyšel srnec šesterák a pastvil se, každou chvilku zvedl hlavu a jistil. Vtom se z lesa vyřítil druhý a začal jej pronásledovat směrem do louky. Už už jej doháněl, když najednou se oba obrátili a ze štvance se stal pronásledovatel a z pronásledovatele štvanec. Oba v prudkém běhu zmizeli zpátky v lese.
Výjev byl tak komický, že se dušeným smíchem pode mnou posed rozechvíval ještě dlouho potom, co rušná minutka skončila. Vše se odehrálo velmi rychle, jen jsem stačil poznat, že prvně hnal mladší, slabší srnec silnějšího, který byl překvapen náhlým útokem a vzhledem k ne zrovna dobrému zraku srnčí zvěře zjistil, že se obává zbytečně, až když mu byl pronásledovatel v patách. Kromě srny jsem do tmy již nespatřil nic, ale ještě cestou domů jsem se smál.
Patrně nejkomičtější byl ten zlomek sekundy, kdy pronásledovaný zjistil svůj omyl a tím nejkratším možným způsobem se v běhu otočil, zabral zadními běhy do protisměru a v téže sekundě pronásledovatel v běhu strnul do záporu a stejně úsporným způsobem se otočil a hnal zpět, takže nedošlo ke střetu. A ještě jedno jsem si později uvědomil, že srnců na tuto pastvinu vychází více. Každý z účastníků této akce se totiž někoho bál a někoho nebál.

Musí to zde být v hierarchii srnců nejméně srnci číslo tři a dva, v pořadí jak mizeli v lese. Že zde vychází špičáček, který ale v popsané akci neúčinkoval, jsem věděl. Ten by mohl stát až na čtvrtém místě. Ale který je ten první? Se kterým si svého slabšího souseda srnec číslo dva spletl? Na to odpověď nenajdu doma na gauči, ale pouze na místě prvního setkání.

 Zopakoval jsem čekanou později a spatřil jen mladého špičáka, který se tu klidně pastvil, vyšla i srna, ale to bylo vše a tma se valem blížila. Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet. Zdálo se mi, že mezi okrajovými větvemi se cosi pohnulo, ale potom zase byl dlouho, dlouho klid. Stále jsem hleděl na ono místo a vsadil bych se, že tam stojí nepohnutě srnčí, a že část těla vidím. Ale jistotu jsem nabyl až po další dlouhé chvíli, když ten tajemný obrys zvolna prošel těsně pod mým posedem podél kraje lesa.
Byl to srnec, starý, jaké paroží nosí se mi nepodařilo zjistit. Ještě několikrát jsem pokoušel štěstí, ale nikdy nedostal lepší příležitost. Dny se krátily a srnec vycházel po setmění, stále později. Ano, jednou na podzim jsem ho spatřil, když jej zvedli patrně houbaři, proběhl hbitě těžkým terénem, lesem s kamenitým povrchem, nedaleko od místa, kde jsem stál, ale nedalo se zjistit jaké má paroží. Pak ještě v zimě jsem ho vyrušil poblíž krmelce a poznal podle statného těla, ale již bez parůžků. Za hlubokého sněhu se všechna srnčí zvěř stáhla do níže položených částí honitby a tam po několik týdnů přečkala nejtěžší období, v příznivějších podmínkách, aby uspořila energii.

Jen silný starý srnec se vždy v noci vracel na své stávaniště. 

Obeznaný, ale nepoznaný samotář, srnec číslo jedna. I když jsem dosud nespatřil jeho parůžky a byl to nejspíš zpátečník, věřím, že z hlediska chovatelského je nejlepším srncem v této části revíru.

Jistě nejsem sám, kdo podobnou příhodu zažil i u jiných druhů zvěře, která si vytváří v místě výskytu ve vztazích mezi jednotlivci určitou hierarchii a vlastní teritoria. Běžně pokud nebyl "denní řád" narušen chybou v době příchodu na pastvu, probíhalo vše hladce a srnci se bez kolize vystřídali od nejméně opatrného srnečka po nejobezřetnějšího a nejsilnějšího.

SRNEC OBECNÝ. Vyprávění o prvním srnci, pasování, troubení, schůzi a zvěřinovém guláši pro všechny. Šest ran na jednoho srnce!

Srnec obecný   Capreolus Capreolus

Libor se připravoval na výroční schůzi jejich mysliveckého sdružení. Měla to být jeho první výroční. Byl trochu nervózní a všecek nedočkavý, jak bude slavnostní schůze probíhat. Slíbil, že k občerstvení uvaří pro všechny guláš


Jako hostinskému mu vaření nedělalo žádné problémy. Manželka ho brzo po obědě odvezla i s gulášem do nedaleké vesničky. Na okraji byl samostatný obecní domek, jehož část sloužila k uskladnění požární techniky a na druhém konci si myslivci opravili a vyzdobili jednu místnost a malou kuchyňku. Jeli raději o hodinu dříve. Cestou se kochal zasněženou krajinou. Byla druhá půlka února, takže mrazivé počasí k tomuto období patřilo. V místnosti ho přivítali slavnostně oblečeni dva myslivci. Mireček a pan Josef, jejichž úkolem bylo včas rozdělat v kamnech a topit, aby v místnosti bylo dostatečně teplo. Několik prázdných lahví od piva a načatá láhev rumu byly svědkem toho, že začali topit včas a přikládání dřevěných špalků do praskajícího ohně se věnovali opravdu poctivě.

Vlastní schůze trvala něco přes hodinu. Každý z odpovědných členů výboru a předseda dozorčí komise přednesli svou zprávu. Zhodnotili uplynulý rok. Myslivecký hospodář navrhl řadu opatření ke zlepšení chovu zvěře. Myslivecká kasa byla naplněná, protože v závěru loňského roku se podařilo ulovit za poplatek se zahraničním hostem dvěstěbodového muflona. Skončila diskuse, odhlasovalo se závěrečné usnesení. Libor si myslel, že už je konec a půjde ohřát guláš, když najednou předseda hlasitě promluvil: "Tím jsme vyčerpali oficiální část dnešní schůze a máme tu ještě jednu slavnostní záležitost.

Je mezi námi myslivec, který v loňském roce ulovil svého prvního srnce. Všichni mu srdečně gratulujeme a já ho žádám, aby před nás předstoupil k pasování na lovce srnčí zvěře". S Liborem to trhlo. Na takovouhle věc nebyl připraven. Trochu roztřesen předstoupil před předsednický stůl.

Musel pokleknout na pravé koleno a myslivecký hospodář provedl tesákem pasování. Předseda sdružení mu pak předal pamětní pasovací list. Byl dojat, a protože on jediný ve sdružení troubil, vzal lesnici a zatroubil myslivecké halali. Když usedli za stoly, opět promluvil předseda: "Nu, a než se ohřeje guláš, vyprávěj nám Libore jak jsi střelil svého prvního srnce v životě. Ale podle pravdy, ne aby sis vymýšlel!" Libor se zarděl, vždyť to stejně již všichni vědí jak se vyznamenal, tak proč ho trápí?

Po chvilce přemýšlení začal: Víte o tom, že jsem měl povolenku lovit srnce první věkové třídy. Věnoval jsem hodně času, než jsem odstřelového srnce obeznal. Byl to špičák, jeden parůžek dlouhý asi tři a druhý pět centimetrů. Několikrát jsem ho viděl v jeteli, jak je posed na ořechu. Vždycky byl ale hodně daleko, nebo mne navětřil a utekl, než jsem stačil vystřelit. Jednou, bylo to začátkem června, pozdě odpoledne a těsně po silné bouřce, mi volá náš myslivecký hospodář: "Libore, skoč do auta a rychle sem přijeď. Jsem na ořechu. Jak přestala bouřka, pase se v jeteli na dostřel". Rychle jsem se převlékl, popadl dalekohled, kulovnici, pět patron a již jsem uháněl autem k zmíněnému posedu na ořechu. Těsně před odbočkou na louku jsem potkal Zdeňka, který mě chtěl zastavit, abych k ořechu nejezdil, protože tam sedí hospodář. Odbyl jsem ho jen mávnutím rukou a popojel ještě sto metrů, až k autu mysliveckého hospodáře. Vyskočil jsem, opatrně přivřel dveře a maximálně rychle, ale také tiše, jsem stoupal ke hřebenu kopce, kde stál starý ořech. 

Pole s jetelem bylo na samém vrcholu a ze země bylo vidět jen kousek před sebe. Konečně jsem nahoře. "Vydejchej se, klid. Pase se v klidu," uklidňoval mě myslivecký hospodář. A opravdu, srnec okusoval mladé jetelové hlavičky a vybíral si ty nejchutnější trávy. Po bouřce a silném dešti chytal teplé paprsky zapadajícího slunce. Uklidnit se. Ono se to řekne. Jak má být člověk klidný, když je to první srnec.

Libor po chvilce čekání, až bude srnec pěkně na široko, uchopil svoji novou kulovnici a namířil. Na svoji zbraň byl pyšný. Byla nová, s novým puškohledem, speciálně upravená pro leváka. 

Vzdálenost byla asi osmdesát metrů, slunce ještě svítilo, takže cíl viděl jasně v zorném poli. Hrot záměrného kříže se jen těžko dařilo udržet na komoře. "Bác!" Okolní svahy několikrát opakovaly ozvěnu výstřelu.
  "Člověče - ani se nehnul. Střílej!" šeptal kolega. Druhý výstřel zazněl nad údolím. "Padnul - vlastně nepadnul. Pase se klidně dál. Dělej, střílej!". Začaly pracovat nervy. Poměrně hlasitě přebil a následoval třetí výstřel. Po něm čtvrtý a nakonec pátý. 

Hospodář sledoval bedlivě srnce dalekohledem, aby zaregistroval byť sebemenší značení po výstřelu, ale pořád nic. Tolik chtěl, aby Libor svého prvního srnce ulovil za jeho doprovodu. Záleželo mu na něm. Chtěl by z něho vychovat dobrého myslivce.
Nespouštějíc dalekohled od očí, dále Libora povzbuzoval: "Dělej, střílej, teď je dobře natočený." Libor ale bezradně koukal na srnce. "Víte, už mi došly patrony. Já jsem jich vzal jenom pět." Po chvilce překvapení bylo rozhodnuto. "Vezmi si moji kulovnici. Zkus to ještě. Takhle ti hned tak stát nebude." Libor uchopil sousedovu kulovnici, pevně ji stiskl a hrot kříže ustálil na chvilku přesně na komoře.
Třeskl šestý výstřel a srnec se, jako podťatý, skácel do jetele. "Leží!" vítězoslavně hlásil myslivecký hospodář. "Ten si ustlal," zaznělo jeho oblíbené rčení po dobrém zásahu. Zmatený lovec nemohl uvěřit, že se opravdu konečně trefil. 

Cigareta mu vypadla z třesoucích se prstů. Po chvilce napjatého čekání slezli oba muži z vysokého posedu a s připravenou zbraní pomalu postupovali jetelem k místu, kde ležel srnec. Byl zhaslý. Libor pečlivě prohlížel tělo ulovené zvěře, žádnou stopu po střele však nemohl najít. "On snad zhasl od leknutí," divil se.
Hospodář znalecky pohlédl na srnce a již ukazoval překvapenému lovci vstřel i výstřel. Zasáhl první krční obratel - atlas - a moc nechybělo a o parůžky mohl přijít. "Dobrá rána," uznale pokyvoval myslivecký hospodář. Libor se trochu zmateně a koktavě přiznal: "Víte, já jsem mířil na komoru." To už kolega sháněl větévky na poslední hryz a úlomek úspěšnému lovci. Gratulaci a první minuty nad uloveným srncem vnímal Libor celým srdcem i duší. Slzy měl na krajíčku. Byl neskonale rád, že není v těchto chvílích sám. Než stačili srnce vyvrhnout, přispěchal k nim další myslivec z jejich sdružení, Zdeněk. Nebyl sám. Před ním běžela na vodítku Aida, mladá fenka bavorského barváře. Měla za sebou již několik úspěšných dohledávek. Zdeněk, když slyšel kanonádu, byl přesvědčen, že je srnec postřelen a bude potřeba pes na dohledání, proto již dlouhou dobu hlídkoval poblíž aut a čekal až uvidí lovce.

Radost byla ve tvářích všech přítomných. Za hlasitého hovoru donesli srnce k autům a odjeli k Liborovi do hospůdky oslavit jejich úspěšný lov. 

Ještě dlouho do noci se z mysliveckého salonku ozývalo troubení halali a myslivecký popěvek: "Lovu zdar, lesu zdar, lovu lesu lovu zdar..." Mladý myslivec dovyprávěl svůj příběh. Tázavě se podíval na Mirečka: "Míchal jsi s gulášem? Úplně jsem na něj zapomněl!" "Neboj, bude za chvilku, já ho hlídám!" usmíval se Mirek. Uvolněnou atmosféru hlasitě přehlušil Josef. Patřil mezi ty, co již něco pamatují, a proto všichni zmlkli a čekali, co z pana Josefa vyleze. "Šest ran na jednoho srnce je dost, ale nebožtíkovi Toníkovi se stal příběh, že jich jeho host potřeboval sedm," naladil Josef přítomné k historce, na kterou si při Liborově vyprávění vzpomněl.

Příběh se udál asi před třiceti lety. Antonín byl předsedou sousedního mysliveckého sdružení. Les navštěvoval každý den. Znal spády zvěře, nory, kde hnízdí jestřábi nebo straky. Jednou doprovázel na srnce nového fořta, který nastoupil na polesí. Byl, jak se říká, žhavý na ránu, a vždy se on, profesionální lesák, nadřazoval nad myslivce civilisty. Pozvání na lov srnce ale rád přijal. 

Byl začátek června, když ve smluvený den uháněl na motorce k Antonínovi. Nemuseli chvátat, měl obeznaného srnce kousek za vsí. Vypili šálek kávy a pomalu kráčeli návsí směrem do polí. Ušli v tichosti asi sto kroků úvozovou cestou. Toník gestikulací znázorňuje hostovi, že teď vylezou na mez ke staré švestce. Tam se uvelebili v trávě a pozorovali lán obilí před sebou. Neseděli ještě hodinku, když Toník zaregistroval kus srnčího asi sto metrů od jejich stanoviště.

Po chvilce pozorování dalekohledem šeptal: "Je to on. Nepravidelný šesterák. Už jde zpátky." 
Host poklekl na levé koleno, opřel se o švestku a dlouze mířil. Toníkovi v ten moment prolétlo hlavou - když se hodně dlouho míří, tak to vždycky špatně skončí - a tím jako by nadcházející události zakřikl. Srnec měl zrovna sehnutou hlavu v pšenici, když třeskl výstřel. Nejenže se ani nepohnul, ale dokonce nezvedl ani hlavu. S odstupem několika vteřin se ozval druhý výstřel. Po něm třetí. Střelec vztekle přebíjel. Srnec, jako by se nic nedělo, popošel několik kroků a bral dále paši. Rozčilený host se postavil za kmen, založil kulovnici k líci a "bác". Zas nic. Když vsouval do nábojové komory pátou patronu tlumeně klel.

Ani pátý výstřel nezpůsobil, aby srnec alespoň uprchl do lesa. "Tak, a nemám patrony!" bědoval fořt a sedl si vedle svého průvodce. Ten se uculoval: "Nic se neděje, ještě je dost času, skočte na motorku, dojeďte si pro patrony a já tady srnce zatím pohlídám." Zmatený host se na něj překvapeně podíval, nicméně sklouzl z meze a mazal pro motorku. Za chvilku ho smějící se Toník slyšel, jak ujíždí na polesí pro munici. Než se vrátil, srnec se přemístil o dvacet metrů blíže. 

Po šestém výstřelu šesterák neočekávaně zvedl hlavu a hleděl upřeně do míst, odkud se již delší dobu ozývalo hromobití. "Rychle, jinak odskočí," sykl na hosta Toník. Ten krátce zamířil a rychle vystřelil. Srnec vyrazil tryskem směrem k mezi. Těsně před ní však zmizel v obilí. "Konečně," povzdechl si doprovod. Mladého fořta přepadla najednou taková třesavka, že nemohl udržet kulovnici v rukou. Sedl si na mez a zrychleně dýchal.
Trošku se štípavým humorem promluvil Toník nahlas: "Ještě, že jste ho střelil. Ten srnec musel být hluchý. Ten by stejně dlouho nevydržel." Teprve teď si host uvědomil, že tahle historka bude určitě dlouho kolovat mezi mysliveckou veřejností v širokém okolí. Přijal blahopřání a úlomek, ale zbytek dne byl zaražený, nechtělo se mu mluvit a neočekávaně spěchal domů.
Poděkoval, i štamprličku na úspěšný lov odmítl, zabalil do ruksáčku trofej a rozloučil se. Když nasedal na motorku, vypadla mu z kapsy kalhot krabička. Toník ji zvedl. Než mu ji podal, tak si ji prohlédl. Měla označení blanických strojíren a bylo v ní ještě 18 nábojů. Toník se neudržel a uštěpačně prohodil: "Vidíte, ani jich tolik nebylo potřeba, ještě Vám jich hodně zbylo!"

 "Pánové, podává se guláš!" přerušil veselý smích Mireček. Najednou všichni ztichli, protože i myslivec má rád dobré živobytí. Letošní guláš se Liborovi mimořádně povedl. Schůze skončila. Domů se nikomu nechtělo, a tak jak to bývá, když se sejdou přátelé zeleného cechu, hovořilo se a slavilo se do pozdních nočních hodin.

#Srnec, Příběhy, Napište svůj příběh, Kulovnice, Metelescu blescu, Myslivecké pověsti, fotografie, Humor a vtipy, Příroda a myslivost

KAPITÁLNÍ DANĚK. To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu.

O tři dny později daňci začali rochat....

Neklid u dančí zvěře zvolna narůstal



Přišel první říjnový den a já opět brzy odpoledne seděl na posedu ve stěně borového lesa sousedícího s asi osm let starou pasekou.

Slunce se zvolna ztrácelo nad hřebenem a já jsem se s přivřenýma očima snažil celým tělem zachytit teplo jeho pro dnešek posledních paprsků. V takových okamžicích si člověk utřídí v hlavě všechny informace a prožitky, které přináší rodinný život i každodenní pracovní shon. Z klidného rozjímání mě vytrhly údery paroží a prudké pohyby mladého doubku. Ve vzdálenosti asi sto dvaceti metrů útočil daněk zběsile na bezbranného soupeře a připravoval se tak na blížící se souboje se svými druhy, s nimiž se v létě v klidu pastvil ve společné tlupě a z nichž se teď stali nesmiřitelní nepřátelé v boji o říjiště. Po několika minutách tento nerovný souboj skončil a daněk se zvolna vydal směrem k mému stanovišti. Chvílemi tak odkryl svou chloubu - nápadně světlé paroží dobré rozlohy ale přece jen slabších lopat s mimořádně vyvinutým palcem na pravé lodyze. Velmi dobrá trofej ale - říje ještě nezačala, nač spěchat, věřím že se setkám se silnějším. 

O tři dny později daňci začali rochat, počasí bylo téměř ideální, říje velmi hlasitá. Všechny předpoklady úspěchu. Ale život už je takový - když to člověk nejméně čeká, přijde něco, co změní jeho plány. Onemocnění mého několika měsíčního syna a jeho pobyt v nemocnici pro mě znamenaly, že jsem deset dní nemohl do lesa. Mezitím říje vrcholila, kamarád Jiří ulovil stříbrného daňka a i celý plán lovu daňků byl pro letošek splněn.
Nikdy bych nevěřil, jak rychle uběhne jeden rok lidského života. Znovu je tu konec léta, nástup podzimu a ve mně zase ten neklid a touha být den co den, za horka, zimy, deště, větru v honitbě. Přišel říjen, ale daňci ne a ne rochat. Přesto jsem je na svých toulkách lesem potkával, ale zase ne a ne narazit na toho "pravého". Jen četné říjné dolíky a zmrzačené mladé stromky svědčily o tom, že tady jsou. Až koncem první třetiny měsíce daňčí lásky jsem poprvé letos zaslechl zvuk, který literatura popisuje jako méně melodický než troubení jelena, ale mně tak libě znějící. Bylo to ale ráno, ještě za tmy. Jak pozdě a rozpačitě letošní říje začala, tak i pokračovala. Hlavní příčinou bylo snad velmi teplé a větrné počasí.

To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Znovu bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu. Po rozednění jsem zvolna šoulal dubovým stojákem na hraniční cestu Vrchovou, která rozděluje pás listnatého lesa s převahou dubu a občasným podrostem náletových dřevin, který je spolu s orientací celého svahu na jih hlavní příčinou toho, že si jej daňčí tak oblíbilo. Asi dvě stě metrů za hranicí, v sousední honitbě, zarochal daněk, ale znovu jen velmi krátce. Usadil jsem se do kořenových náběhů mohutného dubu a poseděl ještě několik desítek minut. Daňci se neozývali, ale kdo se ozval byl můj žaludek. Rozmýšlel jsem co dál. Mohl jsem pokračovat celé dopoledne v šoulačce nebo se vrátit domů, najíst se a vyrazit do vzdálenější části revíru. Protože domů jsem to měl asi jen půl kilometru, vyhrála druhá varianta. Doma jsem posnídal a vybaven plnou kapsou jablek jsem se vydal znovu do revíru odhodlán zůstat v lese do setmění.
Už bych nespočítal, po kolikáté jsem stoupal na hřeben a šoulal směrem k Vrchům, po kolikáté jsem tady propotil košili. Míjel jsem důvěrně známá místa, s nimiž jsem se tak sžil a vždy se do nich rád vracím.

U ojedinělé skupinky stařičkých buků jsem jako obvykle po namáhavém výstupu odpočíval. Už po několikáté jsem četl v proskleném rámečku na kmeni největšího buku citlivě umístěnou pověst o hajném, kterého se zde před mnoha lety báli údajně všichni pytláci a jehož přezdívka vystihující obrovitou postavu dala jméno odvrácené straně lesa, která patří do sousední honitby. V myšlenkách jsem se přenesl v čase zpět a zkoušel si představit, jak zde žili naši předkové, co je trápilo a co jim přinášelo radost. Na chvíli jsem uvěřil, že okolní buky - ti němí svědkové s krásně hladkou světle šedou kůrou ke mně promluví, ale jako vždy si jen něco šeptali s větrem v korunách. Škoda, jak poučné by bylo jejich vyprávění! Zatroubení vlaku kdesi v dálce mě vrátilo do reality. Pokračoval jsem v cestě. Dnes už to ani nebyla šoulačka. Spíše jsem bezmyšlenkovitě, trochu otupěle a přiznám se, že nepozorně, kráčel lesní cestou, rozhodnutý usednout na posed na Lysé Hoře a čekat tam na rochání daňků. Když jsem odbočil z lesní cesty, přešel asi hektarovou paseku a vstoupil do mladé kmenoviny, ozval se intenzivním rocháním daněk. Opatrně jsem postupoval za jeho hlasem a asi po čtyřiceti metrech zůstal u stromu, protože jeho hlas zněl velmi blízko. Za několik okamžiků jsem zaregistroval pohyb v hustém podrostu, který je pro tuto část lesa tak typický. 

Pohled dalekohledem přinesl vysvětlení. Kapitální říjný daněk s krásně krajkovanými širokými lopatami střídavě rochal a parožím likvidoval náletové dřeviny keřového patra. Postřehl jsem i několik kusů holé. Vzdálenost nebyla větší než sto metrů, ale pro hustý podrost se zodpovědně střílet nedalo. Daněk se začal zvolna vzdalovat. Mám jít za ním?

 Ne! Trpělivě čekat na místě se mi vždy vyplatilo. Vítr je dobrý, cítím ho vát do obličeje, není kam spěchat. Vteřiny ubíhaly a přes teplé počasí mne začal prostupovat chlad. Uvědomil jsem si, že sedím na zemi jen v rozepnuté košili, svetr a loveckou vestu jsem odložil na zem. Opatrně jsem se oblékl. A v té chvíli - neumím a ani nechci si to vysvětlit jinak - můj děda hrající určitě své oblíbené taroky se sv. Hubertem se už nemohl déle dívat na mé snažení a přimluvil se za mne. Daněk se nečekaně oddělil od tlupy a vydal se směrem ke mně.
Dlouho jsem u něj stál s obnaženou hlavou a proč to nepřiznat - v očích jsem měl slzy. Nemohl jsem se nabažit pohledu na jeho mohutné paroží s širokými, krásně krajkovanými lopatami. Prosil jsem přírodu o odpuštění, vždyť jsem z jejího lůna vyrval tak krásného tvora na vrcholu jeho sil.

Za klobouk jsem zasunul úlomek, chvějící se rukou vložil daňkovi do svíráku poslední hryz a ještě jednou děkoval Dianě a sv. Hubertovi za nezapomenutelný zážitek. Vydržel bych tam stát hodiny, ale teplé počasí mě nutilo jednat, provést vývrh a zajistit odvoz daňka. Je symbolické, že jsem pro něj jel s Jiřím, který si neváhal na zbytek dne vzít dovolenou. Inu, dobrý přítel je jedna z nejcennějších věcí, kterou člověk může v životě mít.
Co říci závěrem? Trofej se svou bodovou hodnotou zařadila mezi "stříbrné", ale bylo to pro mě vůbec důležité? Jistě mě to těší a svědčí to o kvalitě chovu v naší honitbě, ale největší a trvalou hodnotou je pro mne vrcholný lovecký zážitek, kterým lov říjného daňka ve volnosti nesporně je.


#Příroda a myslivost, Myslivecké menu, Zvěř, Zážitek, Motivace, Les, Jeleni, Daněk

Hubert a Diana patroni myslivosti. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek. Selhač.

Daňci ve vysoké trávě u lesa

Být myslivcem znamená všímat si dění v přírodě



 Lov zvěře je proto proces celé řady faktorů, které spadají do kompetence svatého Huberta a bohyně Diany, patronů myslivosti.

Každý myslivec se dříve nebo později setká s jejich vlivem. Nebo jsou to jen souhry náhod? Posuďte a rozhodněte.  
Přivítaly mě rozlehlé, sněhovým popraškem pocukrované, borovicové lesy třeboňské pánve. Před lesovnou v Jemčině stál již můj původce, který mě měl doprovázet při lovu daňka. Řekl, že s lovem budeme nejdéle za hodinu hotovi, takže žádný spěch. Namítnul jsem, že to nezáleží jaksi přímo na něm, ale na Hubertovi nebo Dianě. Když rozhodnou, že lov bude neúspěšný, tak se proti tomu nedá nic dělat. Hajný k tomu zaujal posměšné povýšené stanovisko a tvrdil, že o daňcích ví všechno a že nemusím mít obavy.    

Lov začal. Prvního daňka jsme měli na velkou vzdálenost a než jsme se k němu dostali, tak se nám někam ztratil. Druhého nám zradil vítr, který vanul od nás přímo k němu, třetí odběhl s celou tlupou, když nás spatřila daněla. Hajný byl sice trochu zaskočen, protože už bylo po poledni, ale prý půjdeme na místo, kde včera káceli dřevorubci borovice a daňci milují kůru z mladých větví, kterých bude všude plno. Daňci tam opravdu byli, ale zaslechli náš příchod a poodběhli do houštiny před námi. Zůstali jsme stát opřeni o strom a vyčkávali návratu daňků. Zapraskala větvička a to byl povel k přípravě k výstřelu. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek.

 Ozval se pronikavě ostrý kovový zvuk bez výstřelu, daněk bleskově zmizel a to byl konec lovu. Vyjmul jsem z kulovnice selhaný nevystřelený náboj a podal jej hajnému, aby si ho schoval na památku pravdivosti mých slov o Hubertovi a Dianě. Bylo to poprvé (a dosud se neopakovalo) co mi selhal kulový náboj.  

 Tuto příhodu jsem později vyprávěl před zahájením naháňky na černou zvěř na opačném konci republiky. Jeden z myslivců měl mnoho ironických poznámek o myslivecké latině, ostatní se sice tvářili neutrálně, ale mysleli si své. Hospodář nás rozestavil okolo leče a já měl přiděleno místo u cesty ve vysokém lese přímo proti hustému smrkovému mlází, kde byla malá rokle, ve které tekl potok.

Ode mě vlevo nahoru za ohybem lesní cesty měl svůj "štond" můj posměváček.

Zanedlouho hlásili honci kňoura, který šel přímo na nás, blíže k mému sousedovi. V tom jsem ho uviděl, jak vyšel z hustého porostu a pomalu mizel v rokli. Očekával jsem výstřel, ale nic se neozvalo. Kňour vyběhl z rokle do vysokého lesa a tak jsem neváhal a kňoura jsem skolil. Když jsme se všichni kolem něj sešli, následovala po obvyklých tradičních gratulacích k úspěšnému lovu moje první otázka na onoho souseda proč nevystřelil, když měl daleko větší šanci než já. Neochotně zamručel, že mu nevyšla rána a ukázal nám tu patronu.
 Samozřejmě, že sklidil náležitý posměch a byl vybídnut, aby ji zkusil znovu vystřelit. Zmáčknul tedy do vzduchu a rána kupodivu vyšla.

Slunce nad obzorem...když končí den nebo začíná...to kamera nepíše.

Slunce nad obzorem (by pavel kysela)

MOBILNINET.CZ: Click-bait (volně přeloženo jako návnadu na kliknutí).

Street Girl...

MOBILNINET.CZ: Click-bait (volně přeloženo jako návnadu na kliknutí).


Nevíte o čem je řeč? Přečtěte si to !!

V meziválečném období byli Češi nejméně oblíbeným národem Evropy. Teď to patrně nebude jiné...Češi nemají vzory, elity zavřeli a šikanovali...až emigrovali...

I když by si to patrně mnozí přáli, EU není na prahu rozpadu. Myšlenka sjednocení Evropských států je už dosti letitá a do praxe ji uvedla především možná největší kontinentální politická osobnost poválečné Evropy, Konrád Adenauer a jeho partneři de Gaspari a Schumann. 
Víra a řádný život to vadilo straně zla....a zlí lidé se přidali

Problémem ovšem je infiltrace nejrůznějších typů kryptokomunistů a marxistů do vedoucích orgánů EU. 

Ti z českých voličů kteří na EU nadávají, by si měli uvědomit že i jejich hlasy poslaly do Evropského parlamentu takovou obludnost jako byl poslanec Ransdorf. Je také signifikantní že počáteční nepřátelství Sovětského svazu a později Ruska k EU se změnil na blahosklonné přijímání když se levičácké kreatury dostávaly v Evropě k moci.
Ti, kdo by si přáli vystoupení z EU či její rozpad si patrně vůbec neuvědomují že Československo a později Česká republika si nikdy jako stát nedokázala získat politické a hospodářské renomé. Česká politika od doby založení moderního samostatného státu připomíná rej exhibujících bláznivých, zlodějských lhářů a díky tomu se na nás okolní svět dívá skrz prsty i když to při své slušnosti neříká nahlas. Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním a to by se případným vystoupením z EU opravdu nezměnilo.
Svoji nedostatečnost české etnikum omlouvá mýtickými bajkami: za Rakouska jsme tři sta let trpěli, první republika nebyla celá léta na pokraji státního bankrotu ale naopak patřila mezi deset nejvyspělejších států světa, republiku jsme proti nepříteli nemohli bránit a i když se žádná zrada nekonala tak jsme byli zrazeni, svoji svobodu jsme si vybojovali a loupežné vraždění sudetských Němců bylo hrdinstvím. Komunistům lokajsky poklonkovala většina a komunistickou stranou prošlo 2,5 milionu lidí, ale celý národ trpěl komunistickou vládou. Teď mají čeští nacionalističtí vidláci další výmluvu, jsme vykořisťováni EU, ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí. 

V meziválečném období byli Češi nejméně oblíbeným národem Evropy. Teď to patrně nebude jiné...


Jindřich Čech, sociální sítě

#Sociální sítě, Pět zásad socialismu, Amerika objevena skrz Google, Bubáci, Davové emoce a skupinová hloupost, Historie, Milujme svobodu a ztracená duše národa, Selský rozum a kritické myšlení, 

CO SE TADY NEJVÍC ČTE

Hledáte ten svůj příběh? Je možná tady!

Kariera Milujme svobodu a ztracená duše národa Skvělý domov Praha Zpěváci Hity Videa Mládí hledá smysl života Základy stupidologie AMERIKA Smysl života - Její úsměv a šťastné oči Sociální sítě Příroda a myslivost Životní krédo Láska Úsměv Pohlazení Partnerství Krásné ženy se svlékají Erotika pro rychlé synapse Fotografie jsou velmi kvalitní Amerika objevena skrz Google Odposlechnuto Vtip tvrdý jako kámen CIVILIZACE Humor a vtipy Humor Negativní poradna Tipy a návody fotografie ABBA Roxette Karel Kryl Marie Rottrová Myšlenka a moudro pro tento den Reálný svět bytí Cestování Přivítání : průvodce blogem Niniveskal Selský rozum a kritické myšlení Příroda a zdraví Historie ostrova Korsika IRAN Jídlo a zdraví Londýn Volba českého presidenta 2008 Davové emoce a skupinová hloupost Dovolená Děti Fotoaparát Královské město Pražské perličky Tramvaj Bloggeři Velikonoce Vše o souhvězdí plejád a mytologie Jízdní řády Vesmíru Šumava a okolí Metro Syrie a Jordánsko Švédsko Kočky Sobě Obrázky a domov Příroda Software upgrade chybová hlášení Dětská moudrost Historie Jak ochránit děti od cestovního průjmu Karlův most Komentáře Napište svůj příběh ZPRAVODAJSTVÍ Google News Francie Lidé Obrázkové příběhy Pes přítel domova Prohlížeč Opera a Geek Provence State of New York Zateplení domova Země česká Zásady Česká písnička Centrum Děti ITALIE fotopříběh Karel Schwarzenberg Kritické myšlení Kuchyně Káva coffee Medicina Mobilní internet Myslivecké pověsti Na horách je dobře Na téma tchýně Nebezpečné problémy rodiny Přátelství Rozchod s partnerem VENEZUELA Vltava Vzpoura deprivantů ŘECKO Anglie Autobusy Cestovníci Corse (Korsika) Dneska by to šlo Freedom Karel Kryl Kulovnice Les Lidový folklor Noční toulky Plaváček Procházky Rady a tipy Sochy Antonín Dvořák Chile Patagonie Facebook Farmářské trhy Hradčany Hudba z radosti Hudba-videa Internet Jaro Jeleni Koupelny Krmeliště pro zvěř online Motivace Panorama Prezident Práce na počítači Příběhy Přílet do Vancouveru Srnec Staroměstské náměstí Stáří a domov Umělci Velký salašnický PES a život je taky PES Večerní Praha demokracie Černá zvěř Řeka Židovský Anna Kurnikova Bradley Cambridge Chalupa Doprava Dům Google Google+ Koukolík Lovecké zbraně Lucky deer Lyžařská Škola :: Blogger se učí stát na lyžích Mexiko Moře Myslivecké menu Potraviny President Obama Příroda a jaro Sama doma Seneca Slepičky Slovinsko hory moře pláže a slunce Slunce zapadá u křížku Smysl života - Životní krédo Láska Úsměv Pohlazení Partnerství Snídaně Stavební akrobacie Svět vítá nový den Telefon Uličky pražské Venkov Zdraví Čeští skladatelé hudby Čáp přináší štěstí Ženy Altcatraz Architektura Bolest Bow Hunting Breakfast Bubáci Bulvární manipulace Celtic Woman Cestovní rady Christina Aguilera Céline Dion Deprivace Dragoon Ride Editace a styl psaní Exekutor v Česku Fantasie Forum 2000 František Koukolík Google +1 Hoax Houby Ježíš Kristus Jižní Čechy Kde to je? Klik na obrázek a je to pohádkový kocour Kocouří siesta Kominíci Komunita Kostely Krajina Lama Lavičky Legendy Marcus Tullius Cicero Metelescu blescu Modrá planeta Země Momentky Morning Cofee Mozek a jeho duše Na kulaťáku Novinový stánek Násilí O přátelství Petra Podzim Pohádka Poliklinika Poruchy osobnosti Pranostika Ptáci Písek Pět zásad socialismu Rande Renata Rihanna Rusalka San Francisko Singles samotáři Sladkosti Slunce Smíchov Tenkrát na západě Trpajzlíci USA Umění lékaře Velký švýcarský salašnický pes Verše Veteran Vytápění Václavské náměstí Vánoce a svět Vánoční hvězda Zima Zlo Zvěř filosofie korupce Írán Čerti Český prezident Čičmundové Čokoláda Štěstí Šťastný jelen #O dobrodiních 14.listopadu 2015 Analýza Anna Netrebko Aquaba Auto BabyBox Bedřich Smetana Bez domova Blogger.com Bonnie Tyler Borůvky Budějovická Chrámy Cipolla Click-bait Coca cola Coffee Cyklistika Cyril a Metoděj Dejvice Dobytčí trh Domácí chléb Dýmka EMO Enrique Iglesias Eric Clapton Fysikální a sociální teplo Holubi Homeless Investiční mince Jak mají vypadat správní čerti Jak šetřit zrak Jan Werich Jižní Amerika KFC Kančí maso Kapitální daněk Karel Hašler Karlovo náměstí Kemel Kniha Krby Krevní tlak Krmítko Král komiků Linux Lisabon Lov černé lukem a šípem Ludvík Hess Ludwig Van Beethoven Mariah Carey Martina Karel Kryl Masaryk Mensa Migrace Motúčko Moře :: Chorvatsko :: Krajina Muzikanti Muškáty Muži My Story Máj Neklamná znamení Nemocnice Netiquette Náhlá smrt O nejvyšším dobru a zlu O žízni Occamova břitva Oheň Opera Opičky Osvětlení Ovoce Perská kočka Petula Clark Picassa Pivo Plymutky Pomazánka Pomlázka Praha - Kampa Pražské Jaro Projev prezidenta k 28. říjnu Před koncem vrby Půst Rekuperace Restaurace Risus sardonicus Robbie Williams Sandra Cretu Single Sinéad O'Connor Skořice Socha svobody South America Sprchování Srdce a kříž Stoicismus Stres Student Agency Stáří Střecha isolace Svátky Svátky jara The End Of The World Traktát Tučňák U Anděla United Kingdom V tramvaji Vepřové Videa z domova Vivaldi Vlak Vlasta Burian Vláknina Vysoká Vyšehrad Vzhůru ke koním Válka Vánoce Vánoce u seníku WC Waldemar Matuška We Are the World Youtuberka ZOO Zahrady Zlato Zrcadla Zvyky Zvěřinová kuchařka Zážitek mezinárodní folklorní festival večer Únavový syndrom Úvaha neurochirurga Čaj Černá zvěřina na česneku Čert a myslivec Česká spořitelna Čáp bílý česneková pomazánka s vejcem

Vybraný příspěvek

Hubert a Diana patroni myslivosti. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek. Selhač.

Daňci ve vysoké trávě u lesa Být myslivcem znamená všímat si dění v přírodě   Lov zvěře je proto proces celé řady faktorů, které spa...

VALE VALE ET ME AMA VALE ET MEMOR SIS MEI

Buď zdráv; buď zdráv a měj mne rád; buď zdráv a pamatuj na mne...

Najděte nás na Google+

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...